Barvení střílen objektů lehkého opevnění vz. 37

8.1.2017
Martin Marek
Logo Klub vojenské historie

KVH Praha

Před několika lety se mezi fanoušky našich pevností rozpoutala diskuse související s barvením ocelolitinových střílen používaných v objektech lehkého opevnění vz. 37. Iniciačním okamžikem byla poptávka modelářů. Tato sorta lidí, ke kterým se mimochodem počítám i já, je vyloženě zaměřená na detaily. Prostě modelář chce mít dokonalé dílo. Je kvůli tomu ochoten strávit plno času studiem podkladů. Jeden z kolegů se pustil do přípravy dioráma, přičemž jako předloha posloužila dobová fotografie zabírající týlovou partii pevnůstky. Z té bylo patrné, že „řopík“ je bez kamufláže. Pokud by se jednalo o objekt s kamufláží, stačilo by několik dobových fotografií a trochu představivosti při výběru barev. Ovšem v případě nekamuflovaného objektu to nebylo tak jednoduché. Z černobílých obrázků je prakticky nemožné zjistit potřebnou informaci. Téma mě zajímalo. Proto jsem začal pátrat v písemných materiálech i u známých. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že tato záležitost není v literatuře podrobněji popsána. Drtivá většina záznamů hovoří jen o nátěru v interiérové části. Pustil jsem se tedy do bádání.

odbervzorku

Odběr vzorků ze střílen

Nejprve jsem se pokusil získat nějaké archivní podklady. Zde jsem se dostal pouze k několika drobným informacím, především v návaznosti na reklamace při přejímce objektu armádou. Když jsem neuspěl, kontaktoval jsem zkušenější kolegy. To už bylo lepší. Nepodařilo se mi ale postoupit dál než k problematice základního nátěru. Nakonec jsem se rozhodl pro výzkum přímo v terénu. Využil jsem jednoho výletu za opevněními a spolu s kolegou-badatelem Jiřím Fuchsem jsme odebrali několik vzorků nátěrů. Výborně k tomu posloužily objekty stavebního úseku H-40 na Šumavě. Výběr nebyl náhodný. Dodnes stojící pevnůstky toho úseku prošly z drtivé většiny reaktivací, a tak se dalo očekávat, že se díky jednotlivým vrstvám podaří zrekonstruovat postup barvení od výstavby do dnešních dnů. Zaměřili jsme se na „řopíky“ bez stop po pestrých kamuflážích. Po identifikaci barev přišla na řadu mravenčí práce nad všemi získanými poznatky.  S pomocí vzorků, literatury a doplňujících záznamů jsem nakonec došel k následujícím závěrům:

Základní nátěr střílen byl prováděn šípkově červenou barvou na bázi suříku s velkým obsahem olova tzv. „Miniem“.  Odběr vzorků uvedený fakt potvrzuje. Pod několika vrstvami se skutečně podařilo najít načervenalou barvu, která téměř nešla odškrábat. Pod ní byl už jen vlastní kov. Podle dostupných informací se střílna natírala ve výrobním závodě. Jsou známy také případy, kdy byl rám očištěn a následně barven až během výstavby, resp. po zasazení do objektu, tedy jen to, co zůstalo nezabetonováno. Máčení celého odlitku v druhé polovině třicátých let ještě nebylo běžné.

minium

Detail střílny ošetřené miniem.

minium2

Celkový pohled na řopík se střílnou v základní barvě.

Na tento základ se měl nanášet nátěr, korespondující s kamufláží objektu. O vlastní kamufláži rozhodoval VSD (Vojenský stavební dozor) daného úseku. Při odběru vzorků se podařilo najít dvě rozdílné barvy. Světle šedou, pravděpodobně totožnou s takovou, která se používala na interiérovou část, a khaki. Světle šedá nebyla velkým překvapením. Po dokončení pevnůstky mohla korespondovat s barvou betonu. Protože se jí natíralo uvnitř, bylo její další využití pro stavební firmu levnější. Barva khaki už neměla takový logický základ. Objevila se ovšem nečekaná spojitost. Při návštěvě jednoho pevnostního muzea ve východních Čechách, jsem mezi vystavenými exponáty viděl periskopové roury, známé „hříbky“. Jejich barva byla také khaki. Zeptal jsem se tehdy přítomných správců na několik podrobností ohledně vystavených rour. Dozvěděl jsem se, že pochází z „řopíků“ v Orlických horách a barva je původní. Pokud to tak skutečně bylo, pak by uvedená informace ve spojení s nalezenou barvou na střílně podporovala domněnku o širším použití khaki na vnější kovové součástky. Tím by se vysvětlila i její přítomnost na střílně.

khaki2

Řopík se střílnou v khaki barvě a „přírodním“ maskování.

khaki

Detail střílny reaktivovaného řopíku. Pod barvou khaki prosvítá minium.

Poslední, tedy třetí nátěr byl černý. Nepochybně se jedná o pozůstatek poválečné reaktivace. Černou barvou jsou pokryty také poklopy střílen, mřížky výstupů ventilace, mříž i dveře vstupu do objektu a háky pro maskování. Jsou jí opatřeny také kovové součástky umístěné v interiéru včetně střílny. Tato vrstva je také nejméně kvalitní. Na mnoha místech se loupe a lze v celku pohodlně odebrat. Podle všeho se při reaktivaci použil tento nátěr jen z důvodu ochrany kovových dílů.

cerna_zesil

Černě natřená střílna v pevnůstce zesíleného provedení.

cerna

Detailní pohled na černou střílnu. Objekt prošel reaktivací což indikuje závěs na ovládání uzávěru střílny.

Odebírali bychom vzorky z objektů, kde byla použita kamufláž složená z více barev, našli bychom druhou vrstvu ve zcela jiné skladbě. Důležitou roli by hrály použité odstíny a varianta maskování. Na dobových fotografiích je často viditelný tzv. „Salamandr“, představující nepravidelné skvrny určitých barev. Při tomto způsobu zastírání mohla být střílna barvena dvěma způsoby. Jedním je vytvoření nepravidelné skvrny jednoho odstínu v prostoru střílny, zajišťující její úplné pohlcení. Adeptem na použitou barvu byla bezesporu černá případně hnědá. Druhým pak přímé prolnutí několika barev, umožňující její splynutí s celkovou kamufláží.

Z dochovaných dokumentů vyplývá, že na některých úsecích se počítalo s jednobarevnou kamufláží. Například při výstavbě pevnůstek v okolí Rabštejna nad Střelou. Zde se v dokladech hovoří o ladění objektů do šeda. Veškeré vnější kovové součásti měly být natřeny světle šedou barvou, tedy tak, aby splývaly s celkovou kompozicí.

Pokud bychom se hlouběji zamýšleli nad uvedenou problematikou, je potřeba zvážit ještě jeden faktor a tím je stáří objektů. Mnohé „řopíky“ byly dostavovány těsně před zářijovou krizí v roce 1938. V té době nebylo příliš času na úplné vybavení pevnůstek natož pak na řešení jejich barvení. Můžeme se domnívat, že pod tlakem situace docházelo k překotnému vývoji celé problematiky. Jiná byla v roce 1937, kdy se začaly objekty vz.37 stavět, a jiná o rok později. Postupy kamufláže se dál spíše zjednodušovaly. Naprostý zvrat pak přinesla mobilizace. Vyznačovala se improvizací, reagující na okamžitou potřebu. Terénní průzkum přinesl několik nálezů střílen zcela bez ošetření. Opět se dostáváme ke spekulacím ohledně důvodů. Vzhledem k tomu, že VSD vykonával svoji práci většinou velmi svědomitě, lze odhadnout instalaci ve spěchu právě v době krizových okamžiků. Po mnichovu další ošetření nemělo smysl, především u objektů na zabraném území.

rezava

Neošetřená střílna zesíleného objektu.

neupravena

Druhá střílna stejného objektu, opět bez jakéhokoliv nátěru.

Je tedy jen na modeláři, jakou variantu zvolí. V případě nekamuflovaných objektů by to byla nejčastěji světlejší hnědočervená barva suříkového nátěru, nebo světle šedá. U objektů po reaktivaci spíše černá nebo tmavší khaki.

Věřím, že tato stručná studie pomůže našim pevnostním modelářům s úsporou času v rámci přípravy svého modelu.

Za pomoc s podklady děkuji Jiřímu Fuchsovi

Fotografie:

Tomáš Kamenský

podpora_VIM_web_zmensene

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>