S nepřítelem v zádech

31.8.2015
Martin Marek

Prvního září 1938 začala na československých školách výuka obohacená o nový předmět. Brannou výchovu. Jednalo se o další součást několikaleté snahy, připravit stát na boj o existenci s vnějšími nepřáteli. Jen málokdo v tento den tušil, že začínající měsíc sebou přinese chvíle vzepětí, nadějí i neuvěřitelného zklamání a na jeho konci přestane R.Č.S. existovat v podobě posledních dvou dekád. Ve stejné chvíli zřejmě jen málo lidí předpokládalo, že nepokoje vyvolávané tzv. „sudetskými němci“ v pohraničních oblastech, především jejich stranou SDP, přerostou v otevřený boj, přičemž jeho nejvýznamnějšími aktéry se nestanou ani tak příslušníci regulérní branné moci, ale představitelé státní správy, finanční stráže, četnictva a státní policie. Ti všichni se již brzy měli střetnout s nepřítelem v zádech.

Republika byla v osudných chvílích rozdělena opticky na dvě části. Jako červená niť se v pohraničních oblastech především Čech a Moravy táhla linie označená „Hlavní Obranné Postavení“, zkráceně HOP. Tato linie označovala prostor, kde československá generalita hodlala zachytit postup nepřítele. Zpravidla kopírovala průběh stálého opevnění, tvořícího její páteř.

Symbolem úsilí o obranu republiky z konce třicátých let minulého století se stalo několik tisíc pevnůstek, lidově nazývaných „Řopíky“. Stříbrná medaile 31,1 g/ 37 mm uměleckého zpracování a výjimečné kvalitě připomíná výstavbu těchto legendárních objektů československého pevnostního systému. ropik_kolaz

Vedení republiky si dobře uvědomovalo riziko vyplývající z páté kolony tvořené „sudetskými“ němci. Proto v některých částech území upustilo od přímé obrany pohraničí a posunulo toto postavení více do vnitrozemí. Chtělo se vyhnout napadání vojsk z týlu sudetoněmeckými bojůvkami. Zároveň usilovalo o podstatné zkrácení obrané linie. Její délka jen vůči Německu byla i tak impozantní. Jednalo se o rovných 1120 km z celkových 2103 km státní hranice k 30. 9. 1938. Dalším podstatným faktorem byla maximální vhodnost terénu k obraně. Díky tomu se HOP vzdálilo od hranic někde na desítky kilometrů. Vzniklo tak předpolí, v němž zůstaly služebny finanční stráže, četnictva, policie a dalších složek státní správy. K nim se od podzimu 1936 přidaly ještě jednotky „Stráže Obrany Státu“, zkráceně SOS. Tento speciální bezpečnostní sbor byl zformován jako preventivní opatření proti nenadálému vpádu nepřítele, na základě vládního nařízení č. 270/1936 Sb.

SOS_1

Příslušníci SOS v Cinvaldu, dnes Dubí, s vojenskými posilami (1)

Prapory SOS zpočátku tvořilo výhradně četnictvo, finanční stráž a uniformovaná státní policie. Posléze k nim byli přiřazováni spolehliví občané a členové vhodných organizací z blízkého okolí. Pokud by to situace vyžadovala, mohlo dojít k vyslání vojenských posil. Hlavním úkolem SOS bylo zajištění hranice v případě nepřátelské hrozby a vedení zdržovacích bojů umožňujících armádě obsadit hlavní obranné postavení. Služba v družstvech SOS patřila k mimořádně obtížným. Po fyzické i psychické stránce. Družstva působila v oblastech s náročným terénem a převládajícím německým živlem. Samotní příslušníci věděli, že jsou mezi dvěma mlýnskými kameny. Z jedné strany nepřítel. Z druhé obranné linie ČS armády. Uvědomovali si, že jejich šance na přežití jsou velmi nízké. Přesto do služby vstupovali s odhodláním. Na svoji roli byli připravováni vojenským výcvikem. Ve své činnosti měli využívat především znalostí místního prostředí. Výzbroj byla jen lehká. Pušky, pistole, ruční granáty a lehké kulomety, legendární LK vz.26. K plánovanému dozbrojení těžkými kulomety již nedošlo. Navíc mnoho oddílů dostalo jen část patřičného vybavení. V krizovém období mohly být jednotky dle potřeby posilovány obrněnými automobily jako OA.vz. 27 a OA.vz.30. Epizodně se na scéně mihl obrněný automobil PA II „želva“ sloužící u policie. Do akce se však pravděpodobně vůbec nedostal.

OA vz. 23 a

Netradiční vzhled obrněného automobilu PA II „želva“ budil zájem na armádních cvičeních (2)

„Sosáci“, jak se jim říkalo, nastupovali do služby v rezortních uniformách a výstroji. Určitou kuriozitou bylo zařazení příslušníků státní policie. Jejich výstroj v typické černé barvě byla téměř výhradně určena pro službu ve městech. V realitě první republiky si jí také z velké části platili sami. V poli se ukázala jako nepříliš vhodná. Velmi trpěla opotřebením. Situaci pomohlo částečně vyřešit doplnění výstroje z armádních skladů a to včetně ochranných prvků například přileb – vyskytovaly ve starším provedení, vz.28, nebo v novějším vz.32. Příslušníci měli obdržet odznak, odlišující je od rezortních kolegů nesloužících v SOS. Odznak byl schválen, vyráběn a dokonce začala jeho distribuce na ministerstvo vnitra. Ovšem to již bylo kritické září a kvůli následnému vývoji se k „Sosákům“ nedostal. Další osud vyrobených odznaků je poměrně nejasný, zatím stopa končí v prosinci 1938.

SOS_2

Mapa obvodů SOS (3)

Celkem bylo za dobu existence SOS zformováno třicet příhraničních praporů stráže a jeden vnitrozemský (Praha), ve kterých bylo zařazeno přes 30.000 mužů. Podle původního plánu došlo k rozdělení území Československé republiky na třicetosm politickosprávních obvodů. Ke zřízení sedmi tzv. vnitrozemských praporů (Poděbrady, Pardubice, Tábor, Plzeň, Brno, Kroměříž a Hranice) kvůli podzimní krizi v roce 1938 již nebylo přistoupeno. Prapory byly členěny vojenským způsobem na roty, čety a družstva. Družstvo tvořilo zpravidla třináct mužů s lehkým kulometem. Družstva se dělila na tři sledy – zpravodajský, obranný a mobilní záloha. Do té byly zařazovány četnické pohotovostní oddíly, sídlící v místě velitelství praporu. Stavy jednotlivých praporů SOS byly závislé na velikosti obvodů a požadavcích příslušných velitelství armádních sborů. Pohybovaly se od 400 do 2000 mužů. Shodou okolností právě tyto jednotky vedly hlavní tíhu bojů v pohraničí a staly se tak vlastně prvními aktéry nacházejícího světového konfliktu.

SOS_3

Družstva SOS působila i v odlehlých koutech státu jako na Podkarpatské Rusi (4)

V září 1938 došlo k podstatné aktivizaci sudetoněmeckého terorismu. Zatím co v období po květnové ostraze hranic se Sudetoněmecká strana – SDP omezila spíše na demonstrace a vyvolávání nepokojů, od konce srpna lze sledovat nárůst útoků proti reprezentantům československé státní moci i běžným občanů české národnosti. Jednotky československé armády byly pro teroristy poněkud tvrdý oříšek. K akci proti nim se odvažovali jen sporadicky. Soustřeďovali se tedy na celnice, policejní a četnické stanice, železniční uzly, pošty či telefonní ústředny a samozřejmě družstva SOS. Polovina září se nesla ve znamení dramatického zvýšení intenzity nepokojů. Bezprostředně po Hitlerově projevu 12 září 1938 na sjezdu NSDAP v Norimberku, došlo k rozpoutání násilí v Československém pohraničí sudetoněmeckými bojůvkami. Centrem se staly západní Čechy. Vypuká tvz. „Sudetoněmecké povstání“. Ničení, obsazování, násilnosti. Vše neslo klasický rukopis záškodníků. Vybrané cíle, početní převaha, přepady ze zálohy. Mnohdy osamocené skupiny příslušníků finanční stráže s lehkou výzbrojí, vedly nerovný boj se sudetoněmeckou přesilou. Hořící budovy celnic nebyly ničím výjimečným. Četníci se snažili ubránit své stanice na odlehlých místech i v centru měst. Družstva SOS často přepadená na svém stanovišti, přijímala boj se sudetoněmeckými teroristy, navzdory chybějící těžké výzbroji. V této komplikované situaci hrála velkou roli osobní statečnost. Prokázaly se zde také kvality lehkého kulometu z brněnské zbrojovky, jenž byl v mnoha případech rozhodujícím faktorem a vydobyl si svůj věhlas.

SOS_4

Střelba s LK.26 patřila k nezbytným dovednostem sosáků (5)

První vlna násilí opadla po 14. 9. 1938, kdy bylo v pohraničí vyhlášeno stanné právo a o dva dny později úředně rozpuštěna sudetoněmecká strana. 17 září vznikl na přímý Hitlerův pokyn „Suddetendeutche Freikorps“ jako nová forma ozbrojené pěsti SDP. Výcviku se ujaly německý Abwehr a SS, ve spolupráci s určenými důstojníky Wehrmachtu. Dodané zbraně pocházely ve většině případů z arzenálu bývalé rakouské armády, který padl němcům do rukou při březnovém anšlusu. Freikorps se samozřejmě nebránil ani kořistním zbraním československého původu. 22 září přišel největší nápor teroristů. Nově ustavený Freikorps zahájil hromadné útoky na postavení družstev SOS. Zatímco některá družstva hájila své pozice, jiná ustupovala před přesilou k pásu opevnění, podlehla v boji nebo byla zajata. K zajetí docházelo v případech naprostého překvapení, nerozhodnosti velitelů nebo díky jejich dezorientaci, vyvolané protichůdnými instrukcemi z politického vedení republiky. Kromě příslušníků SOS se Freikorpsu podařilo zajímat také příslušníky finanční stráže a ostatních složek státní správy. Mimo jiné je zdokumentováno zajetí celého četnického pohotovostního oddílu ve Varnsdorfu. Ofenziva naprosto paralyzovala situaci v pohraničí. V některých částech se poměry úplně vymkly kontrole československé moci. Jednalo se především o pohraniční výběžky, ašský, chebský a šluknovský. Navečer již byly zcela v rukou Freikorpsu. Státní suverenitu se podařilo na několika místech částečně obnovit armádními jednotkami s nasazením obrněných automobilů a tanků. Situace se víceméně uklidnila po mobilizaci ČS branné moci, i když mezi SOS a německými záškodníky stále docházelo k občasným přestřelkám. Od 1. 10. se začala psát závěrečná kapitola existence jednotek SOS pokračující až do března 1939.

SOS_5

Pobyt v přírodě nedaleko obranných postavení patřil k běžné realitě služby u SOS (6)

Podle německých záznamů provedli sudetoněmečtí teroristé k prvnímu říjnu celkem 239 akcí, z nichž 164 hodnotili jako úspěšných. Na československé straně je uváděno celkem 110 mrtvých a 50 zraněných. 2029 československých občanů především české národnosti bylo zajato a odvlečeno do Německa. Naproti tomu měl mít sudetoněmecký Freikorps oficiálně 52 mrtvých a 65 zraněných při 19 nezvěstných.

SOS_6

Rodinám sosáků často nezbylo než navštívit své blízké přímo v oblasti jejich služby (7)

Hitlerovské Německo od počátku protičeskoslovenské akce vyvolávalo, podporovalo a přímo se na nich podílelo. Zajatci uváděli, že již na ČS území byli konfrontování s přítomností jednotek SS a SA. Následovalo převezení do zajateckých center v německém vnitrozemí. Podle svědectví českých tankistů zasahujících v pohraničí na ně měla být vedena palba protitankovým dělem z německé strany hranice. Tyto fakty vedly k tomu, že československá exilová vláda v Londýně vydala 16. prosince 1941 prohlášení o válečném stavu mezi Republikou Československou a Německem zpětně k 29. 9. 1938. V roce 1944 došlo k přehodnocení uvedeného data na 17 září 1938, tedy na den, kdy byl oficiálně založen Sudetoněmecký sbor dobrovolníků – Freikorps, který byl následně mezinárodním soudním tribunálem v Norimberku označen za zločineckou teroristickou organizaci. Československo se tak stalo prvním státem oficiálně bojujícím ve válce s Německem. Tzv. „Sudečtí němci“ tak volající po usmíření a omluvě za odsun z republiky se za terorismus z konce třicátých do dnešních dnů neomluvili.

!cid_BCD62B06-9082-42FA-A759-DA7306BCF9BE Družstva a prapory SOS byli těmi, kdo nesl hlavní tíhu bojů o pohraničí československého státu v krizových letech 1938-1939. Publikace přináší osudy 31 velitelů, z nichž mnozí z nich splnili své povinnosti a zaplatili cenu nejvyšší, ovšem jsou veřejnosti prakticky neznámí.

Bezprostředně po skončení druhé světové války nebyl zpětný pohled k událostem na přelomu let 1938/1939 příliš v kurzu a to z různých politických hledisek. Větší akcent se dával spíš tomu „jak jsme nebojovali“. Přesto vzniklo několik pomníků a v roce 1947 dokonce velmi dobrý film z dílny režiséra Jiřího Weisse, „Uloupená hranice“. Po mnoha desítkách let stále stojí za zhlédnutí. Jinak se sosáci postupně dostávali na periferii zájmu. Možná i díky tomu nebyli bývalí příslušníci SOS, Finanční stráže či četnictva vystaveni v nových poměrech rozsáhlejší kádrové perzekuci. Propaganda je dokázala občas využít. Proto jejich téma nebylo úplně tabu. Sem tam se v tisku dal nalézt článek. Objevili se v literární tvorbě třeba známého Oty Holuba. Mihli se v ideově nevyváženém velkofilmu Otakara Vávry z roku 1973 „Dny zrady“. Po změně společenských poměrů se začalo o roli SOS při obraně republiky mluvit otevřeněji. Sice v některých směrech stále přetrvával směr zdůrazňovat poraženectví, ale díky pracím mnohých autorů se karta výrazně obrátila. Za takovou lze považovat například knihu Jaroslava Beneše „Stráž Obrany Státu 1936-1939“. Ze spolupráce stejného autora s Jindřichem Markem vzešla publikace „Šluknovská zrada“ mapující podrobně události ve šluknovském výběžku. Jaroslav Beneš je podepsán i pod dalšími díly mapujícími československou finanční stráž, jejíž podíl na pohraničních bojích je nezanedbatelný. Velkou pozornost jednotkám SOS věnuje také další autor, Radan Lášek. Vydal několik dílů publikace „Jednotka určení SOS“, unikátní přehled „Velitelé praporů Stráže obrany státu“ v knižním zpracování a především stojí za sestavením databáze padlých příslušníků SOS, která si rozhodně zaslouží pozornost. Mimo jiné provozuje webové stránky s detailními informacemi. Kromě knih a filmů se připomenutím sosáků zabývají i kluby vojenské historie. Mezi nimi můžeme jmenovat KVH 1. prapor SOS z Třebechovic pod Orebem nebo 19. prapor SOS Hodonín. Byly postaveny nové pomníky, jako v roce 2003, kdy hraničním přechodu Dolní Světlá – Waltersdorf v Lužických horách došlo k odhalení „Památníku obráncům vlasti z roku 1938“. Další lze najít kupříkladu ve Vápenné na Jesenicku.

Památník obráncům vlasti z roku 1938“ v Dolní Světlé (8)

Památník obráncům vlasti z roku 1938“ v Dolní Světlé (8)

Od osudného září nás dělí několik desetiletí. Přesto bychom si neměli přestat připomínat oběti a statečný boj našich hraničářů. Mnohdy v obklíčení nepřáteli bez naděje na pomoc neváhali obětovat to nejcennější pro zachování naší budoucnosti. Osud tomu chtěl, že se dějiny vydaly jiným směrem. To však v žádném případě nezlehčuje jejich odkaz. V jedné z nejtěžších zkoušek obstáli a zaslouží si naši úctu.

 

podpora_VIM_web_zmensene

 

Databáze padlých příslušníků SOS

http://www.codyprint.cz/padli/index.html

Detailní informace o praporech SOS

http://codyprint.cz/sos/index.html

Památník obráncům vlasti z roku 1938“ v Dolní Světlé

http://www.luzicke-hory.cz/historie/index.php?pg=clopomc

Památník SOS ve Vápenné

http://www.jesenicko-1938.estranky.cz/fotoalbum/jesenicko/pamatnik-sos-ve-vapenne.html

Kluby SOS:

KVH 1. prapor SOS

http://www.1-prapor-sos.wz.cz/

19.prapor SOS Hodonín

http://www.sos19hodonin.websnadno.cz/

Fotografie:

*1 – Codyprint, Radan Lášek

*2 – web Československá armáda 1938 : http://www.brannamoc1938.eu/obrnene-automobily/obrneny-automobil-pa-ii-zelva/

*3 – Codyprint, Radan Lášek

*4 – Codyprint, Radan Lášek

*5 – Codyprint, Radan Lášek

*6 – Codyprint, Radan Lášek

*7 – Codyprint, Radan Lášek

*8 – Wikimedia: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Pomn%C3%ADk_obr%C3%A1nc%C5%AFm_hranic.jpg

Odkazy:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ota_Holub

http://www.cpspardubice.cz/clanky/sss.html

http://www.vhu.cz/1938-majova-zkouska-hranicarske-armady/

Film „Uloupená hranice“

http://www.csfd.cz/film/9600-uloupena-hranice/

Film „Dny zrady“

http://www.csfd.cz/film/9446-dny-zrady-i/

Tags:

1938,
SOS,

1 komentář Napsat komentář

Tomáš Kubeš
7.9.2015 21:12

Láškova trilogie Jednotka určení SOS je ojedinělá a stojí za přečtení, zajímavá je i tím že dává systematický přehled i živé vzpomínky sosáků a jejich rodinných příslušníků, a to od západu Čech až po východ Podkarpatské Rusi.

A pokud jde o film Uloupená hranice, za povšimnutí asi stojí, že veřejnoprávní televize po roce 1989 film nikdy nevysílala, stejně tak jako nevzala na vědomí Medkův Zborov (1938) nebo Langerovu Jízdní hlídku (1936). Tuším, že si nevšimla ani filmu Plukovník Švec (1929), taktéž podle Medkovy divadelní hry.

Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>