„LEPŠÍ SMRT, JAK OTROCTVÍ“

19.6.2015
Martin Marek

Každý národ má své hrdiny. Stávají se vzorem. Inspirací pro těžké doby. Někteří jsou denně na očích. Jiní na okraji zájmu. Náš národ není výjimkou. Za posledních tisíc let jsme čelili různým osudovým zvratům. Významné postavy našich dějin, jako Jan Hus nebo Jan Žižka vždy přinášely naději. Není tomu tak dlouho, kdy jsme prožili období zotročení, genocidy a útisku. Fyzická likvidace podstaty národa Německem měla velmi reálné obrysy. A právě tato doba, vzdálená od dnešních dnů jen několik desetiletí přinesla další hrdiny. Dnes je potřeba, abychom si je připomínali. Klid se  může rychle přeměnit na chaos. Nepřátelé se tiše vkradou do naší země aby nám jí vzali. Musíme se zamyslet, zda odhodlání našich předků je tou správnou inspirací právě teď a právě pro nás. Pro náš boj, jímž budeme muset bránit svoji identitu. Svoji vlast.

Když jsem slyšel fráze vykřikované zahraničními studenty v Olomouci o tom, jak do patnácti let budeme jejich otroky, vzpomněl jsem si na jednoho z takových hrdinů. Muže, který neváhal v době mnichovské kapitulace svým vojákům říci památnou větu „LEPŠÍ SMRT, JAK OTROCTVÍ“. Není nám tolik na očích. Jeho odkaz byl dlouhou dobu zahrnut nánosem ideologického prachu. A přesto má stále co říct. Tím mužem je Alois Eliáš. Český voják, legionář z první světové války, generál, politik, příslušník druhého odboje a také předseda tzv. protektorátní vlády. Jako vlastenec neváhal bojovat proti nepřátelům národa. Tato odvaha ho stála život. Za svoji odbojovou činnost byl popraven německými okupanty na střelnici v pražských Kobylisech 19. 6. 1942.

Byl rodilým Pražákem z Královských Vinohrad, kde přišel na svět 29. 9. 1890. Na Vinohradech strávil i většinu svých školních let. Po obecné škole navštěvoval české c. k. státní reálné gymnázium zakončené v roce 1908 maturitní zkouškou. V letech 1908 až 1911 vystudoval c. k. Českou vysokou školu technickou v Praze (dnešní ČVUT), kde složil státní zkoušku inženýrsko-zeměměřičskou. Jeho válečný osud se začal psát velmi záhy po sarajevském atentátu. V srpnu 1914 odjíždí na východní frontu. Uniformy v barvě štičí šedi si dlouho neužil. 28 srpna 1914 přechází do ruského zajetí. O tři roky později vstupuje do československého zahraničního vojska. V Borispolu se stal příslušníkem 5. čs. střeleckého pluku. Následoval odjezd do Francie. Bitevní vřavu zažil jako velitel 21. československého pěšího pluku u Verdunu, v bitvě o Terron a na řece Aisne. Při návratu do mladé republiky v lednu 1919 se mohl pochlubit insigniemi štábního kapitána pěchoty v záloze. Uniformu mu zdobil Řád čestné legie, Francouzský válečný kříž se stříbrnou hvězdou a Pamětní medaile účastníků Velké války. Prakticky ihned po návratu se zapojil do válečných operací na Těšínsku a jižním Slovensku.

Alois_Elias_Langhans

Divizní generál Alois Eliáš (1)

Konec bojů neznamenal ukončení života v uniformě. Stal se postupně velitelem 21. pěšího pluku v Čáslavi, pobočníkem ministra obrany a nakonec studentem na Vysoké válečné škole ve Francii. Po dvou letech studia se vrací zpět do Československa v hodnosti podplukovníka a přechází do generálního štábu. Dalších devět let prochází různými funkcemi tohoto vrcholného orgánu branné moci. 30 ledna 1932 se stává československým vojenským expertem na odzbrojovací konferenci v Ženevě. Je generálem a získává mnoho zkušeností z diplomacie. Jako poradce ministra zahraničí Edvarda Beneše se seznamuje také s řadou významných osobností Evropské politiky. Ve vojenské kariéře pokračuje od léta 1933. V lednu 1936 byl povýšen do hodnosti divizního generála a krátce nato jmenován velitelem V. armádního sboru v Trenčíně. V jeho čele byl i v době zářijové mobilizace. Se svými dvěma divizemi (6 a 20), dělostřeleckými pluky a dalšími útvary se soustředil v Klouboukách u Brna kde očekával rozkaz k plánovanému přesunu západně do prostoru Hustopeče-Moravský Krumlov. Přišla ovšem kapitulace. Aloise Eliáše hluboce zasáhla. Zásadně s ní nesouhlasil. Přidal se ke skupině generálů, ochotných za republiku bojovat. Byl však vojákem. Poslechl. Sbor se 6 října 1938 přesunul do Kyjova. O šest dní později Eliáš toto vojenské těleso opouští.

V kritické situaci státu povolal generál Jan Syrový Eliáše do Prahy, aby mu pomohl v úřadě předsedy vlády. Pověřil jej funkcí svého náměstka v řízení ministerstva obrany. Tím se Alois Eliáš přiblížil své příští vládní funkci. Do čela nové vlády tzv. druhé republiky se postavil agrární politik Rudolf Beran. Nabídl Eliášovi ministerstvo dopravy, které vzniklo sloučením ministerstva železnic a ministerstva pošt a telegrafů. V této podobě měl resort mimořádný význam pro udržení fungujícího státního útvaru, okleštěného mnichovskou dohodou. Zároveň se Eliáš stal členem Nejvyšší rady obrany státu. Bohužel vývoj v zmenšené republice směřoval k jejímu zániku. Nová vláda vycházela maximálně vstříc Německu. Zvyšoval se tlak slovenské reprezentace zastoupené především autoritativní Hlinkovou slovenskou ľudovou stranou. Politické prostředí se fašizovalo. Vzrůstal antisemitismus. Na východních hranicích se vedla nevyhlášená válka s Maďarskem. Vyvrcholení přišlo v březnu 1939. Centrální vláda Česko-Slovenska se sice pokusila separatistickou akci na Slovensku a zakarpatské Ukrajině zvrátit, ale to již nezabránilo vyhlášení Slovenského štátu ani obsazení zbytků republiky Německem a Maďarskem. V tomto kontextu je zajímavé, že Alois Eliáš patřil k vrcholovým představitelům, kteří nevěřili zprávám o takovém scénáři. Sám Eliáš spatřoval v takovém aktu porušení mezinárodní dohody z mnichova. Wehrmacht v českých městech nakonec ukázal její skutečnou cenu.

Obsazená republika se změnila na Protektorát Čechy a Morava. Z Eliáše se stal protektorátní ministr. Ve své funkci ještě stačil změnit zavedené dopravní zvyklosti na jízdu a chůzi vpravo. Beranova vláda rezignovala 26. 4. 1939. Alois Eliáš byl navržen na post ministerského předsedy. Pro obyvatele protektorátu symbolizoval české vlastenectví. Samotný Eliáš s přijetím kandidatury váhal, neboť se nechtěl stát v očích národa zrádcem. Jeho kandidaturu podporovala oprávněná obava, že by v opačném případě přišli k moci domácí fašisté a kolaboranti. Pro přijetí funkce v neposlední řadě hovořily i možnosti pracovat pro odboj. Bezprostředně po okupaci se totiž zapojil do podzemní organizace Obrana národa. Udržoval kontakty s E. Benešem v exilu a dalšími odbojovými skupinami. Eliáš nakonec funkci přijal. Druhá protektorátní vláda získala své jmenování 27. dubna 1939. Ač měla zaručenu formální samostatnost, její pravomoci byly velmi omezené. Vše podléhalo souhlasu říšského protektora. Kromě oficiální činnosti pracoval Eliáš na ilegální frontě. Iluze autonomie se podstatně zredukovala po zahájení války 1. září 1939. Úřad protektora začal vydávat vlastní nařízení. Vládu zcela obcházel. Eliáš byl společně se státním prezidentem Emilem Háchou donucen vydat prohlášení namířené proti zahraničnímu odboji. Neustoupil ovšem ve věci tzv. přísahy Vůdci, kterou jménem vlády odmítl. V té době se jednalo o opravdu odvážný krok.

A.Eliáš pamětní deska

Armádního generála in memoriam Aloise Eliáše připomíná mimo jiné pamětní deska na průčelí Kolovratského paláce v Praze. Ten býval sídlem vlády a ministerského předsedy. V dnešních dnech slouží Senátu PČR.

Roky 1940 a 1941 lze v jeho politické kariéře pokládat za nejkritičtější. Úměrně postupujícím německým vítězstvím na frontách vzrůstá kolaborace a tlak okupantů. Hospodářství je plundrováno ve prospěch války. Postupuje germanizace české společnosti. Zatýkání odstraňuje Eliášovi blízké přátele. Ve vládě se začínají objevovat tendence po větších ústupcích němcům, což je z druhé strany považováno odbojem doma i v exilu za důkaz kolaborace. Okupanti navíc shromažďují další důkazy v neprospěch Aloise Eliáše. V červenci 1941 má pražské gestapo připravený obžalovací spis. Příchod zastupujícího říšského protektora Heydricha se stane spouštěcím mechanismem. 27. září 1941 je Eliáš v předpokoji Frankovy kanceláře zatčen a následně převezen do budovy pražského gestapa v Petschkově paláci. Následují výslechy gestapem. Generál v jejich průběhu přiznal pouze to, o čem mělo gestapo nezvratné důkazy. Důkazy usvědčující další osoby popíral i při přímé konfrontaci. Okupanti měli zájem na exemplárním příkladu, proto soud proběhl již 1 října. Samozřejmě v plné režii hitlerovců. Výsledek byl od začátku jasný. Aloise Eliáše shledal vinným ve všech bodech obžaloby a odsoudil ho k trestu smrti. Vykonání rozsudku bylo prozatím odloženo. Putoval do známé Pankrácké věznice. Díky českému dozorci se mu dařilo prostřednictvím motáků udržovat kontakt s blízkými a spolupracovníky. V době věznění se na osudu bývalého premiéra snaží participovat skupina aktivistických novinářů, když Eliáše obviní z vraždy proněmeckého novináře Lažnovského v rámci tvz. Chlebíčkové aféry. Eliáš měl jako premiér servírovat novinářům pozvaným na jednání chlebíčky infikované bakteriemi s účelem je zlikvidovat. I když tehdejší vyšetřovací orgány podezření nepotvrdily, nelze v jeho případě takovou riskantní akci vyloučit.

Poslední kapitola životní cesty divizního generála Aloise Eliáše se začala psát na pozadí známého atentátu československých výsadkářů. Po explozi jejich bomby nejprve umírá R.Heydrich. 18. 6. 1942 položí skupina parašutistů své životy v boji s jednotkami SS při obléhání pravoslavného kostela v Praze. Hned druhý den byl Eliáš na Frankův příkaz přivezen ze zaměstnání již v 12.30 do své cely na Pankráci. S dalšími 25 vězni ho večer odváží na střelnici do Kobylis, kde jeho život ukončí popravčí četa.

Medaile

Ak. soch. Michal Vitanovský ztvárnil historickou postavu Aloise Eliáše ve formě medaile z ryzího stříbra kterou ve variantě 37 mm/31,1 g a 28 mm/13 g vydala Pražská mincovna, a.s.

Alois Eliáš byl charakterem reprezentujícím nejlepší vlastnosti slušného člověka. Nesouhlasil s mnichovskou kapitulací. Byl vlastencem a nebál se riskovat život pro ideály, kterým věřil. Popravčí četa okupantů ukončila jeho život v době, kdy se vítězství uchvatitelů zdálo velmi blízko. Po porážce fašismu byl nejprve oslavován, následně tendenčně označen za kolaboranta a uvržen do zapomnění. Pohřbu se všemi poctami, které mu jako velkému příslušníku českého národa náleží, se dočkal až v novém tisíciletí. Osobnosti jako on jsou nositelem české státnosti. Nesmíme na ně zapomínat. Připomenutí historické odvahy a nezlomnosti Aloise Eliáše nechť je naším vzorem a ukázkou toho, že za svojí zem se má bojovat ať to stojí, co to stojí.

Obrazová příloha:

*1- „Alois Elias Langhans“ od Jan Langhans (1851–1928) – http://www.vhu.cz/Image/arm.gen.%20Alois%20Elias_low.jpg. Licencováno pod Volné dílo via Wikimedia Commons – https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Alois_Elias_Langhans.jpg#/media/File:Alois_Elias_Langhans.jpg

*2 – Martin Marek

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>