Model bombardéru Vickers Wellington Mk.IC

27.12.2020
Martin Marek

Lidstvo často za svůj pokrok platí daň ve formě válečných útrap. Někdy je to ve prospěch míru. Jindy aby mělo dostatečné prostředky k jeho obnovení. Možná v tom můžeme hledat logiku toho, proč Velká Válka přivedla na svět vojenské letectvo. Na jejím konci kromě pozorovacích letounů existovaly specializované stoje pro vzdušné souboje i bombardování. Meziválečná léta akcelerovala jejich vývoj. Byly rychlejší. Unesly více. Zvýšila se jejich efektivita. Především bombardéry získaly postavení prostředku pro podporu ofenzívy či ničení strategických cílů. Tento fakt si uvědomovala též branná moc Československá. Do svého arzenálu zavedla těží bombardéry, jako například Aero MB-200 (a). Díky dalšímu politickému vývoji však svůj účel pod vlajkou ČSR nenaplnily. Opravdová válka na palubách bombardérů čekala naše letce až ve Francii v roce 1940. Nejméně dvacet šest jich působilo u francouzských bombardovacích perutí. Jenže Francie poměrně rychle podlehla bleskovému tažení hitlerovského Německa. Další na řadě byla Velká Británie. A tak v létě 1940 vznikla na její půdě z Čechoslováků bombardovací peruť, která dostala do své výzbroje dvoumotorové stoje britské výroby Vickers Wellington. V roce 2018 stavěli kaznějovští modeláři kolekci letadel věnovaných našim letcům z let druhé světové války (b). Slavný „Velouš“ na seznamu samozřejmě chybět nemohl.

well_1

Model Vickers Wellington Mk.IC 311. perutě RAF v nadhledu (1)

Bombardér obdržel jméno po Arthurovi Wellesleymu, 1. vévodovi z Wellingtonu. Ano, to je onen slavný válečník, který v čele koaličních vojsk porazil u Waterloo Napoleona Bonaparta. Letoun dostal do vínku houževnatost a vytrvalost. Vznikl v reakci na požadavky britského letectva pro nový typ bombardéru. V roce 1933 předložila firma Vickers projekt na střední dvoumotorový bombardér středoplošného uspořádání se zatahovacím podvozkem. Jeho trup využíval kosodélníkovou mřížovou strukturu podle patentu konstruktéra Barnese Wallise. Ta měla premiéru u jiného typu stejného výrobce, konkrétně se jednalo o jednomotorový letoun Vickers Wellesley. Další tři roky trvalo, než 15. června 1936 vzlétl prototyp. Úspěšné zkoušky mu otevřely cestu do výzbroje RAF. První sériový vzor měl označení Vickers Type 290 Wellington Mk.I. Poháněly ho hvězdicové motory Pegasus XVIII s výkonem 783 kW. Zatím byl pětimístný. Létal od prosince 1937. Produkce dala jen 181 kusů. Zkušenosti s provozem a požadavky na úpravy vedly k postupnému vzniku dalších verzí. Například se změnily střelecké věže na obranu před stíhači. Existovaly varianty s radary, speciálním světlometem Leigh, průzkumné, cvičné, transportní a podobně.

well_varianty

Wellington zůstal jako aktivní typ až do roku 1945. Cvičné kusy se dočkaly vyřazení až na začátku padesátých let. O úspěšnosti jeho konstrukce svědčí fakt, že výroba probíhala téměř dekádu, tj. mezi lety 1936-1945.  Kromě toho že byl jediným britským bombardérem vyráběným po celou dobu války. Úctyhodný je též počet vyrobených strojů, když celková produkce atakovala neuvěřitelných jedenáct a půl tisíce dokončených letadel.

well_2

Pohled do pumovnice Wellingtonu, zde konkrétně Mk.X, 99.peruť RAF, Indie (2)

Wellingtony tvořily v předvečer druhé světové války výzbroj deseti perutí 3. skupiny bombardovacího velitelství RAF, přičemž šest jich bylo operačně způsobilých. Zpočátku sloužily k propagandistickým úkolům – shazování letáků nad Německem. Známým se stal nálet 14 strojů od deváté a čtrnácté perutě proti bitevním křižníkům Kriegsmarine – Scharnhorst a Gneisenau. Proběhl 4.září 1939 na jejich kotviště u Brunsbüttelu. V průběhu následujících měsíců ovšem utrpěly Wellingtony při denních náletech těžké ztráty. Německá protivzdušná obrana byla silná. Luftwaffe se nacházela v nejlepší kondici. Svoji úlohu možná sehrála nedostatečná výzbroj. Dvě střelecké věže měly co dělat, aby odrážely útoky stíhaček. Dodatečných závěsů kulometů pro palbu z bočních oken se dočkalo jen pár letounů.

well_3

Astrokopule na hřbetu letadla pomáhala navigátorům najít cíl (3)

V květnu 1940 proto padlo rozhodnutí nasazovat Wellingtony jen k nočním akcím. Strategické denní bombardování se nad Evropský kontinent vrátilo v plné síle až po příchodu amerického letectva. V noci dokázaly bombardovací perutě s velouši zasazovat třetí říši tvrdé rány. Přenesly válku na německé území. Ničily cíle v okupovaných zemích. Odvetou za pustošení Londýna sypaly pumy na Berlín. Od listopadu 1940 je čekal další úkol. Začaly sloužit u pobřežního velitelství, které z nich udělalo námořní hlídkové letouny. Jako páteřní stroje bombardovacího velitelství RAF vydržely do roku 1943. Jejich pozici postupně převzaly výkonnější stoje. Známý Avro Lancaster či Handley Page Halifax. Bojovaly však dál v Bitvě o Atlantik. Pronásledovaly německé ponorky v Biskajském zálivu. Postupně se jejich role měnila. Cvičily na nich nové osádky. Po přestavbě pumovnic přepravovaly náklad. Kromě západoevropského nebe operovaly ve Středomoří a na Dálném východě.

well_4

Zadní věž bránila nejohroženější polosféru Wellintonu (4)

Vickers Wellington je zcela nepochybně spojen s 311. ČS bombardovací perutí RAF. Vždyť byl její hlavní zbraní prakticky polovinu existence, respektive do června 1943. Peruť začala být formována v červenci 1940 na základně Cosford u Wolverhamptonu. Zde došlo ke sloučení tzv. Bombardovací skupiny – ČS letci evakuovaní z Francie – s jinou skupinou Čechoslováků, tentokrát ze severní Afriky. Od začátku do konce války jí provázel nedostatek personálu. Matematika je neúprosná. U stíhačů se jedna osoba rovná jedné stíhačce. Bombardér měl ve svém nitru letců rovnou šest. Každá ztráta – sestřel, havárie a podobně – napínala početní stav útvaru. Na počátku také chyběly bojové zkušenosti včetně zkušeností s technikou. Navzdory tomu peruť oficiálně vznikla 29.7.1940. O několik dní později, přesněji 2.srpna se přemístila na svojí první válečnou základnu – Honington v hrabství Suffolk. Tímto rokem se dostala do sestavy 3.skupiny Bomber command. Samozřejmě zatím nebyla operačně způsobilá. Zahájila však intenzivní výcvik. Ten byl zaměřen na primární zbraň – dvoumotorový bombardér Wellington.

well_5

Souměrná silueta Wellingtonu brázdila nebe okupované Evropy (5)

Peruť disponovala verzemi Mk.I, Mk.IA a Mk.IC. Oproti stíhacím pilotům měli naši „bombarďáci“ daleko méně praxe. Přesto probíhal výcvik opravdu rychle, a tak prvních šest osádek bylo připraveno 7.září 1940. Brzy přišla první akce. V noci z desátého na jedenáctého září vyrazily tři letouny nad okupovanou Belgii. Cílem bylo seřaďovací nářadí v Bruselu. Třistajedenáctka se od té chvíle zapojila aktivně do bombardovacích útoků. Shazovala pumy na nepřátele zhruba každou čtvrtou noc. Také změnila základnu, když se jí novým domovem stal East Wretham v hrabství Norfolk. Velkým zadostiučiněním musel být pro letce z rozbitého Československa nálet na hlavní město Německa – Berlín. Intenzivní činnost si vybírala svoji daň v podobě ztrát. Příkladem je právě zmiňovaný Berlín, kdy peruť ztratila svůj vůbec první stroj v boji. V noci z 23. na 24. září 1940 vyslala RAF nad třetí říši skupinu 129 strojů tří typů. Byla mezi nimi trojice od 311. perutě. Úspěšně splnila svůj úkol a bombardovala Brandenburské nádraží. Bohužel velouš velitele P/O Karla Trojáčka (L7788, KX-E) inkasoval zásah od německého flaku. Následkem toho při návratu z akce musel nouzově přistát v Nizozemí. Osádka padla do zajetí. Jeden člen – radiotelegrafista Sgt. Karel Kunka podlehl zranění, které si způsobil pokusem o sebevraždu.

svec_311

Snad nejznámější fotografie strojů 311. ČS perutě RAF (6)

Ztráty omezovaly nasazení perutě významným způsobem, protože jejich zacelování nebylo jednoduché. Přesto pokračovala v akcích až do dubna 1942. Po náletu na Dunquerke – 25-26.4.1942 – došlo k jejímu přeřazení pod pobřežní velitelství, respektive Coastal Command. Tímto krokem měla být navzdory ztrátám udržena v bojeschopném stavu. Wellingtony dostaly nový kabát přizpůsobený mořskému prostředí. V té době už se jednalo jen o verzi Mk.IC. V březnu 1943 přišlo ještě několik strojů Mk.X. Peruť se logicky stěhovala na jiné základny. Po přecvičení na činnost proti ponorkám a hladinovým plavidlům zahájila bojové lety především nad oblastí Biskajského zálivu.

well_7

Před kokpitem pilotů se nacházelo stanoviště pro zaměřování cíle a přední střelecká věž (7)

I zde na peruť čekaly ztráty. Hlavní nebezpečí představovaly dálkové stíhačky Luftwaffe. Ve vlnách Biskaje vyhasl život například skvělého navigátora F/O Karla Bečváře (DV665 KX-B, 18.8.1942). Že to byl jeho jubilejní padesátý let, a navíc byl v první linii po odlétání povinného turnusu dobrovolně, jen podtrhává tragédii této ztráty. Za necelý měsíc vyhasl ve stejné oblasti život pilota, F/Lt Josefa Nývlta (HD982 KX-Y, 15.9.1942). O něco později najdeme na seznamu padlých jiné známé jméno – W/O Vilém Jakš (21.8.1943). Kdo z vás viděl film „Pěsti ve tmě“, určitě ví, o koho se jedná.  V té době už Wellingtony u třistajedenáctky nelétaly. Od května je nahrazovaly čtyřmotorové Liberátory. S nimi psala další úspěšnou kapitolu svého bojového nasazení. Do konce války honila v Atlantiku německé ponorky. 27.12.1943 se osádce P/O Oldřicha Doležala povedl husarský kousek. Nalezla a zničila německý lamač blokády, loď Alsterufer. Tři týdny po kapitulaci hitlerovské říše se 311. peruť přesunula k 301.Transport Command. Začala na svých výkonných stojích dopravovat do osvobozené vlasti československé občany. Od konce července do prosince 1945 pendlovaly Liberátory mezi Velkou Británii a Pražskou Ruzyní. Protože republika neměla zájem o čtyřmotorové bombardéry, došlo k jejich přelétnutí zpět do Británie. Tím se historie třistajedenáctky fakticky uzavřela. Její příslušníci našli uplatnění u jiných leteckých útvarů ČS letectva či civilního ČSA. Po roce 1948 byli ovšem stejně jako mnoho jiných vystaveni perzekuci komunistického režimu, trvající v zásadě až do roku 1990.

well_8

Motor s výfukovým potrubím (8)

Model Vickers Wellington Mk.IC od 311. ČS bombardovací perutě RAF vznikl pro potřeby výstavní a prezentační činnosti v rámci přednášek soukromého historika Daniela Švece o Československém letectvu. PhDr. Daniel Švec se dlouhodobě věnuje odkazu našich letců, kteří v letech druhé světové války působili v řadách britské RAF.

banner_svec

Verze Wellingtonu Mk.IC vstoupila do služby v předvečer druhé světové války – v srpnu 1939. Měla přepracovanou hydrauliku a elektrický systém pracoval s napětím 24 V. O pohon se staraly motory Bristol Pegasus XVIII o výkonu po 783 kW. Osádka čítala šestici členů, konkrétně:

  • 1.pilot – kapitán letounu
  • 2.pilot
  • Radiotelegrafista
  • Navigátor
  • Přední střelec
  • Zadní střelec

Výroba dala rovných 2685 kusů.

well_parametry2

 

Stavby velouše se zhostili pánové Martin Černý a Jan HazlíčekKPM Kaznějov. Základem se stal model od MPM v měřítku 1:72. Jednalo se o tzv. krabičku, tedy nebyly využity jiné díly než vlastní stavebnice. Kamufláž je standardní britská pro bombardéry odpovídající zvyklostem roku 1940. K jejímu vytvoření posloužily barvy Gunze nanášené stříkací pistolí. Koneckonců plocha modelu by pro metodu alá štětec byla přece jen poněkud náročná. Během devíti dnů tak vznikl Wellington věnovaný Československým příslušníkům ve službách RAF, kteří navzdory nebezpečím a potížím vykročili s nezbytnou odvahou na bitevní pole evropského nebe. Obtisk sériového čísla je domácí výroby (Martin Černý). Kódové označení pochází z aršíku ze stavebnice. Pro zajímavost dodejme, že strojů se stejným kódem (KXoK) bylo v řadách 311.perutě více. Rozdíl je právě v sériovém čísle.

well_9

Přední partie s dvojicí motorů (9)

well_10

Zatahovatelné zadní kolo (10)

Za touto imatrikulací můžeme najít jeden velmi zajímavý příběh. Odehrál se konkrétně 27.12.1940. Nad francouzský přístav Le Havre se vydaly tři Wellingtony potrápit německé okupanty, respektive poškodit jejich ponorkovou základnu. Jeden pilotovala známá postava 311. ČS bombardovací perutě RAF, sgt.Vilém Bufka. Na palubě stroje Mk IC R1022 KX-K měl poměrně zkušenou osádku, v níž byl jeden z našich nejlepších navigátorů, P/O Karel Bečvář. Všichni ho znali pod přezdívkou „Bimbo“. Ten byl nejen vynikajícím navigátorem, ale též perfekcionistou. Kapitáni oceňovali jeho skvělý talent pro navigaci, který je vždy přivedl na správné místo. Na druhou stranu jim lezlo na nervy, jestliže museli nálet několikrát opakovat, dokud nebyl Karel Bečvář spokojen se zaměřením odhozu. Když se konečně ve zmiňovaný den dostali nad Le Havre, nepřízeň počasí v kombinaci s intenzivní protiletadlovou palbou neumožnovala spolehlivé zaměření. Noční můra pilotů nastala. „Bimbo“ Bečvář se rozhodl po dvou neúspěšných pokusech o netradiční řešení. Shodit jednu pumu na zkoušku a podle ní pak najít skutečný cíl. Při tom hrozil zásah civilního objektu, což bylo předpisy důrazně zakázáno.

well_11

Detail zavřené pumovnice (11)

well_12

Přední střelecká věž a její Browningy (12)

Inu stalo se. Puma opustila stoj. Dopadla do města. To byl docela průšvih. Nicméně díky plamenům dokázal P/O Karel Bečvář opravdu najít přístav a svrhnout na něho zbytek nákladu. Úkol se podařilo splnit. Po návratu následoval obvyklý výslech u zpravodajského důstojníka. Možná pro únavu za akce ani V.Bufka ani K.Bečvář o té jedné pumě nic neřekli.

well_13

Detail bočních oken s viditelnou konstrukcí trupu (13)

Za pár týdnů šel Karel Bečvář na „kobereček“ k veliteli perutě. Předvolání se týkalo celé osádky z letu na Le Havre. Museli znovu popsat celý let. Tentokrát zásah města „nezazdili“. K velkému překvapení se dozvěděli, že trefa byla neuvěřitelně šťastná. Puma shodou okolností dopadla na hotel, kde sídlilo velitelství německých jednotek společně s velením loďstva. Exploze zabila několik štábních důstojníků, čtyři generály a jednoho admirála. Ačkoli svobodní Francouzi navrhovali Sgt.Bufku i P/O Bečáře na vyznamenání, nakonec vše bylo jinak. Československý letecký inspektorát vyznamenání zamítl. Oba dostali přísnou důtku za nedodržení rozkazů. Jak se říká, jiný kraj, jiný mrav. Celý příběh „Bimba“ Karla Bečváře, popsal PhDr. Daniel Švec ve své knize „Jsme napadeni…“  vydané v listopadu 2017 (c).

well_14

Imatrikulace s trupovým číslem (14)

well_15

Detail motoru a vrtule (15)

Co dodat na závěr. Model představuje významnou část historie našeho letectva za druhé světové války. Pro naši třistajedenácku byl velouš tažným koněm polovinu její existence. Nezklamal. Nejednomu zachránil život. Jiní, jak už to ve válkách bývá, na jeho palubě život položili. A právě proto mu patří čestné místo mezi stroji, které tvořily historii. Řada našich autorů o něm psala ve svých publikacích. Dokonce i v dekádách nového milénia se stává námětem vydávaných titulů. V roce 2018 vyšla například kniha pro děti – Dobrodružství pana Wellingtona (d) – v níž vysloužilý velouš vypráví od 311. perutě vypráví své vzpomínky z válečných let. Zásadní roli mu věnoval Daniel Švec ve svém dalším díle – Wellington byl jejich osud (e). V socialistickém Československu se dostal dokonce na plátna kin v legendárním filmu Nebeští jezdci z roku 1968. Věřím, že stejnou měrou na něho budou mnoho let vzpomínat všichni fanoušci našich letců ve službách RAF.

KPM_black_short

Poděkování

Děkuji pánům Martinu Černému a Janu Hanzlíčkovi z KPM Kaznějov za postavení kitu Vickers Wellington Mk.IC od 311. ČS bombardovací perutě RAF.

Doplňující informace:

(a) Model těžkého bombardéru Aero MB-200 –  ZDE

(b) Tisková zpráva – Vojenské Investiční Medaile sponzorem kolekce modelů letců ze západních Čech – ZDE

(c) RECENZE: Kniha „Jsme napadeni…“ od Daniela Švece –  ZDE

(d) Kniha: Dobrodružství pana Wellingtona – ZDE

(e) Kniha: Wellington byl jejich osud – ZDE

nebjezdci_banner
Fotografie:

*1- Martin Marek © 2020

*2 – https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Wellington_bomb_bay_India_WWII_IWM_CF_135.jpg

*3-5 – Martin Marek © 2020

*6- https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Three_Wellington_Mk_ICs_of_No._311_(Czechoslovak)_Squadron_RAF_based_at_East_Wretham,_Norfolk,_March_1941._CH2265.jpg

*7-15 – Martin Marek © 2020

Čeští RAFáci - banner 1000x170

Použitá literatura:
  • Jiří Rajlich, NA NEBI HRDÉHO ALBIONU, 1. část (1940), Ares 1999
  • Jiří Rajlich, NA NEBI SLADKÉ FRANCIE, 1. část, Ares 1998
  • Miroslav Vild, Osud byl mým přítelem, Naše Vojsko 1988
  • Daniel Švec, Jsme napadeni…, Muzeum jižního Plzeňska v Blovicích 2017
  • Vydavatelství SLOVO s.r.o., Encyklopedie letadel, 1998
Odkazy:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Vickers_Wellington

https://www.valka.cz/Vickers-Wellington-B-Mk-IC-t17487

http://www.rafaci.cz/?sekce1=cs_letci&sekce2=letci_raf

http://jezdci.valka.cz/

 

banner_vmi_2020_v3

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>