OSUDOVÉ OSMIČKY: Dunaj v ulicích Československa.

16.8.2018
Martin Marek

Jubilejní rok tisící devět set šedesátý osmý měl již od prvních dnů našlápnuto do rodiny výjimečných let československé historie. Ovzduší mezinárodního uvolnění od začátku šesté dekády dvacátého století, se postupnými kroky transformovalo také do společenského dění socialistické republiky. Leden přinesl nástup reformního křídla v KSČ. Do té doby neotřesitelná pozice Antonína Novotného skončila. Nejprve odešel z postu prvního tajemníka strany. Na scénu vstoupil Alexander Dubček. Novotný musel opustit i nejvyšší ústavní funkci. Hradním pánem se stal bývalý legionář, válečný hrdina a na okraj společnosti odsunutý armádní generál, Ludvík Svoboda. S usměvavým Dubčekem přišel do stranické rétoriky termín „Socialismus s lidskou tváří“.

Dunaj_1

Alexander Dubček na dobové fotografii. (1)

Aparátčíky Novotného éry postupně střídaly nové kádry. Svým počínám prakticky od začátku rozpoutaly erozi komunistického systému absolutní moci. Najednou se mohlo otevřeněji mluvit o tom, co se dříve nesmělo. Skončilo období cenzury tištěného slova. Povolenou sebekritiku vystřídala zpočátku nejistá, postupně však sílící, kritika všeobecných poměrů. Některé oběti justiční zvůle padesátých let došly své rehabilitace. Jenže všechno nešlo dle představ reformátorů. Část občanstva nebyla dostatečně „uvědomělá“. Začala se projevovat nad rámec přijatelných mezí. Dosud monopolní postavení KSČ dostalo nečekané konkurenty v občanských iniciativách, jako například Klub angažovaných nestraníků či K-231. Mezi lázeňskými hosty v Karlových Varech pobýval na ozdravné kůře druhý muž svazu sovětů, Alexej Kosygin. Ani luxus a prostředí kolonád ho neuchránilo od atmosféry změn, na které nebyl zvyklý. Sílu kulového blesku měla výzva „Dva tisíce slov“, z pera Ludvíka Vaculíka. Brežněvův Sovětský svaz na to vše pohlížel s nevolí. Konzervativnější členové KSČ, přežívající přímo v srdci dění, se zděšením. Vůdci tuhých režimů v NDR a Polsku pak s neskrývanou záští.

Berlin, VII. SED-Parteitag, Eröffnung

Leonid Brežněv s polským předákem Władysławem Gomułkou. (2)

Dubčekovské křídlo v KSČ vnímalo sílící opozici uvnitř státu. Na setkání s ostatními „bratrskými“ stranami pak muselo doslova spolknou peskování a přesvědčovat, o pevnosti spojeneckých svazků. Především odmítalo teze o probíhající kontrarevoluci. Přicházely první poplašné signály. Do republiky přijížděli maršálové východního obra. Na různé inspekční cesty.  Co asi bylo jejich náplní? Vzešel právě z nich onen známý „zvací dopis“? Ke konci června proběhlo společné cvičení vojsk Varšavské smlouvy v Československu, pod názvem „Šumava“. Jeho konání bylo částečně využito k demonstraci síly, když odjezd spojeneckých jednotek, především sovětských, byl z různých důvodů odkládán. Poslední z vojáků „CA“ odjeli až třetího srpna. V nastupující sezóně dovolených se začal rodit plán na záchranu lednového programu. Počítal s částečným „utažením“ poměrů, jako například opětovné zavedení cenzury. Spojence měla ujistit o správných úmyslech stálá vysvětlující kampaň. Ovšem události se již daly do pohybu. Ani první socialistické společnosti světa se nevyhýbaly palácové převraty. Bylo nutné prokazovat schopnost, udržet moc. A to si Brežněv moc dobře uvědomoval. Stejně tak neustálý tlak jestřábů ze sovětského generálního štábu. Chtěli prostě mít v Československu své vojáky. Olej do ohně navíc přilévaly protičeskoslovenské výpady polského Gomulky s východoněmeckým Ulbrichem.

Berlin, Walter Ulbricht auf Wahlkundgebung

Walter Ulbricht vládl NDR tvrdou rukou. (3)

Možná poslední šancí, jak se dalo něco zachránit, byla vrcholná schůzka představitelů ČSSR a SSSR, v Čierné nad Tisou. Dubček ze své vysvětlovací taktiky neustoupil ani při vypjatém jednání v salónním vagónu. Následná schůzka komunistických stran v Bratislavě měla punc předehry budoucího dramatu. Další srpnové dny byly pověstným klidem před bouří. Socialistické Československo stačili krátce po sobě navštívit komunističtí vůdci Jugoslávie a Rumunska. Maršál Tito i Nicolae Ceaușescu. Sedmnáctého srpna se ve slovenském Komárně sešel Dubček se svým maďarským partnerem, Jánosem Kádárem z Maďarska. Kádár Dubčeka otevřeně varoval. Den před tím obdržel Dubček dopis od Brežněva. Vyčítal mu neplnění dohod z Čierné nad Tisou. Vysloveně žádal přitvrzení poměrů. V té době již také pravděpodobně existoval „zvací dopis“ konzervativních exponentů ve vedení KSČ. Konkrétně pětice Indra, Kolder, Kapek, Švestka a Biľak. Noc z dvacátého na jedenadvacátého srpna 1968 udělala rázný konec snahám o pokračování jakýchkoliv reformních kroků v tehdejší ČSSR. Přes hranice se převalil Dunaj. Tak svojí „bratrskou pomoc“ nazvaly zúčastněné socialistické státy. Československá propaganda později zavedla termín „vstup vojsk Varšavské smlouvy“. Jednotky SSSR, PLR, MLR a BLR vtrhly do země svého spojence. Mezi prvními to byli sovětští výsadkáři. Vyrazili k obsazení klíčových pozic v hlavním městě, přímo z Ruzyňského letiště. Nejprve měli eliminovat špičky KSČ. Dle tehdejší ústavy představoval ústřední výbor strany fakticky nejvyšší orgán státní moci. Přesto v časných ranních hodinách měla většina jeho členů, u hlavy samopal. Zatčení se konalo jménem „dělnicko-rolnického tribunálu“, vedeného Aloisem Indrou. Nechyběla u toho samozřejmě Stb. Následně byli naloženi do obrněných vozidel, rozděleni a odvezeni mimo Československo, na utajovaná místa v Karpatech. Ne však všichni. Kolaborantskou skupinu tato pocta minula.

Dunaj_4

Dav demonstrantů obklopuje sovětské tanky během prvních dnů invaze. (4)

Na dobových záběrech jsou k vidění také vojáci NDR. Její vojska akci sice podpořila, účast severního souseda se však omezila jen na několik důstojníků. Sověti se obávali reakce obyvatelstva v souvislosti se vztahem k roku 1938. Proto NLA doporučili zaujetí pozic těsně za hranicemi, jako zálohu pro případ potíží. Němci poslechli, ačkoli o přímé zapojení evidentně stáli (a). A co naše armáda? Dostalo se jí další hořké lekce. Opět od spojenců. Před třiceti lety byla přece jen v jiné situaci. Nyní měla své hlavní síly rozloženy podél hranice se západním Německem. V souladu s doktrínou Varšavské smlouvy tvořila ČSLA obrannou zeď proti rozpínavosti západního imperialismu. Cizí vojska tak fakticky vtrhla do jejího týlu. Díky zapojení do struktur Varšavské smlouvy měla velmi obdobnou techniku. Spojenci také dokonale znali strukturu velení i komunikace. Navíc byla zcela paralyzována „nevydáním“ rozkazu k obraně země. Našlo se pár velitelů, ignorujících tento stav. V několika případech došlo k výdeji ostré munice. Dělostřelci v Lešanech zaujali s protitankovými kanóny kruhovou obranu (b). Největší odhodlání k boji měli paradoxně „záložáci“ na letních cvičeních (c). Ke cti tehdejší ČSLA lze přičíst, že drtivá část jejich příslušníků odmítla výzvu ministra národní obrany Martina Dzúra, poskytnout nezbytnou podporu bratrským armádám. A to navzdory dlouholeté politické přípravě. Vojáci vesměs zaujali pasivní postoj. Prostě nedělali nic, co nebylo nezbytně nutné. Případně se pokoušeli svojí nečinností silně znepříjemnit život okupantům, například vypnutím osvětlení na letištích a podobně. Pro budoucí normalizátory to byl později důkaz k zahájení nezbytné očisty armády, od kontrarevolučních živlů.

Dunaj_5

Sovětské tanky v ulicích se statečným občanům občas podařilo zapálit. (5)

Docházelo k tragikomickým scénkám, například když v prostoru letiště Mladá v Milovicích začali polští vojáci střílet na Sověty. Ti si to vyložili jako palbu od 13.tankové divize ČSLA a vyhrožovali nasazením dělostřelectva. Posléze se situace vysvětlila. Nicméně tím to neskončilo. Polští strážní alespoň pálili do útrob hangárů, což způsobovalo neuvěřitelný rachot. Dokázali dokonce vyvolat přestřelku s československými vojáky (c). Se zcela jinou realitou byli konfrontováni příslušníci 28. stíhacího bombardovacího pluku v Čáslavi. Když na ploše jejich letiště přistávaly sovětské stroje, vydal se k nim náš důstojník. Na dotaz, co tam sovětští letci dělají, zprvu dostával odpovědi, že přiletěli na pomoc Československu, neboť německá a americká armáda překročila hranice. Požádal sověty o mapu operačního prostoru. Rázem veškerá smysluplná komunikace ustala (d). Nakonec se do střetu s okupanty pustila téměř celá občanská společnost. Jejich zbraněmi byla jen vlastní těla a osobní statečnost. Spontánní odpor v masovém měřítku vytvářel v dokonalém plánu sovětských spojenců trhliny. Vypjaté okamžiky vedly ke střelbě do srocených lidí. Záchrana socialismu si vybírala krutou daň. Mrtví. Ranění. Materiální škody. To vše za sebou zanechávala postupující vojska. Přesto všechno se věci dál komplikovaly.

Dunaj_6

Krev na československých vlajkách, hmatatelný důkaz bratrské pomoci. (6)

Připravený scénář vzniku „dělnicko-rolnické“ vlády vzal za své. KSČ svolala mimořádný sjezd do pražských Vysočan a potvrdila ve funkcích dubčekovské vedení. S kým tedy měli Brežněv a Kosygin vyjednávat? Nakonec byli z úkrytů do Moskvy svezeni pozatýkaní muži. Za nimi záhy přiletěl Ludvík Svoboda. Jednalo se o přijetí sovětského ultimáta. Vydané protokoly měly ovlivnit vývoj republiky na dalších dvacet dlouhých let. Jen jeden z ČS delegace, František Kriegel, je nepodepsal. Co bylo jejich výsledkem? Vojska, tedy ta sovětská, zůstala. Střední skupina sovětských vojsk se stala realitou až do roku 1991.

Dunaj_7

Ludvík Svoboda a Gustáv Husák sehráli klíčovou roli po přijetí moskevského ultimáta. (7)

Polednový reformní vývoj změnil směr. Do čela dění se prodral Gustáv Husák. Nejprve nahradil Dubčeka ve vedení KSČ. Posléze ve svých rukou zkoncentroval veškerou moc. V první polovině sedmdesátých let dokázal Ludvíka Svobodu odsunout mimo dění a získal nejvyšší ústavní funkci. Pod jeho taktovkou začala normalizace. Vyznačovala se tvrdým potlačením jakékoliv opozice. Rozjela perzekuce těch, kdo se v srpnu nezachovali správně, nebo poté vyjádřili nesouhlas se vstupem vojsk. Zase se vyhazovalo z práce. Zase se nálepkovalo třídním nepřátelstvím.Armáda prošla druhou poválečnou očistou. Ze služebního poměru muselo odejít 6.500 vojáků z povolání. Naštěstí už nebyly popravy. Strana se zbavila všeho špatného a vyházela spoustu členů. Ke kormidlu se dostali konzervativní figury typu Miloš Jakeš, či Vasil Biľak. Pod jejich vlivem se ČSSR stala naprosto loajálním patolízalem Sovětského svazu. Jako memento vznikla publikace, nazvaná „Poučení z krizového vývoje“. Ospravedlňovala okupaci. Byla nástrojem pro vymývaní mozků mladého pokolení. Nicméně ani hluboce propracovaná propaganda nemohla zabránit degradaci komunistického systému. Ten se stával křečovitou karikaturou sama sebe. To stejné postihlo vztah k SSSR. Přehnané podlézání a zveličování „země, kde zítra již znamená včera“, nemohlo napravit hluboký šrám na duši Čechů a Slováků, z násilného obsazení státu.

Oné srpnové noci vyhodili oslavovaní osvoboditelé vděčnost i respekt doslova oknem. Koneckonců dnešní vnímání Ruska českou veřejností je toho přímým důsledkem.
Fotografie:

*1-https://commons.wikimedia.org/wiki/File:(Zari68)Alexander_Dubcek_A.jpg

*2 – https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Soubor:Bundesarchiv_Bild_183-F0417-0001-011,_Berlin,_VII._SED-Parteitag,_Er%C3%B6ffnung.jpg

*3-https://de.wikipedia.org/wiki/Datei:Bundesarchiv_Bild_183-85770-0002,_Berlin,_Walter_Ulbricht_auf_Wahlkundgebung.jpg

*4-https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Praga_11.jpg

*5- https://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:10_Soviet_Invasion_of_Czechoslovakia_-_Flickr_-_The_Central_Intelligence_Agency.jpg

*6- https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Franti%C5%A1ek_Dost%C3%A1l_Srpen_1968_5.jpg

*7-https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Ludvik_Svoboda_s_Gustavom_Husakom_v_Banskej_Bystrici_August_1969.jpg

Zdroje:

Zdeněk Mlynář, Mráz přichází z Kremlu, Mladá Fronta, 1990

(a)WENZKE, Rüdiger. NDR a její Národní lidová armáda během krize v Československu 1968. Historie a vojenství. 2006, roč. 55, č. 3

(b)POVOLNÝ, Daniel. 33. protitanková brigáda v Lešanech v srpnu 1968. Historie a vojenství. 2008, roč. 57, č. 3

(c)PLAVEC, Michal. Srpnové dny roku 1968 na letišti Mladá: nevěřili jsme, že by nás Sověti mohli okupovat. Historie a vojenství. 2008, roč. 57, č. 4

(d) Hlaváček, Jiří: Sloužili jsme vlasti – Pražské jaro u 28. stíhacího bombardovacího leteckého pluku ve vzpomínkách pamětníků. Historie a vojenství. 2010, roč. 59, č. 4

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>