OSUDY: Antonín Černý – opomíjená oběť podzimních bojů o hranice republiky.

Přibližná doba čtení: min.

30.10.2016 Martin Marek/ Zdeněk Víšek Historie

Každý rok si v Moravské Chrastové na Svitavsku připomínají noc z třicátého na jednatřicátého října 1938. Stačilo několik hodin a vznikla historie. Psala ji nenasytná zášť sudetských Němců vůči českému národu i odvaha příslušníků československého 13. pěšího pluku a četnického pohotovostního oddílu. Moravská Chrastová byla nejprve obsazena Němci při pokusu o její připojení k „říši“. Jenže tentokrát se žádné ustupování nedělo. Reakcí byl výpad ČS ozbrojených složek. Po prudkých bojích došlo k obnovení moci republiky. Vítězství ovšem nebylo zadarmo. Bolestnou daň zaplatilo sedm zraněných a čtyři mrtví vojáci.  Mezi nimi i  rodák ze Slaného, svobodník Antonín Černý. Ačkoli si byl vědom rizika, do akce se přihlásil dobrovolně. Stal se shodou okolností prvním občanem Slaného, který padl v boji s německými nacisty. Bohužel širší povědomí o něm chybí. A to včetně regionu, z něhož pochází.

Antonín Černý v roce 1937 (1)

Antonín Černý se narodil ve Slaném 30. 8. 1915 jako druhorozený syn v rodině montéra Františka Černého (11. 11. 1887 – 28. 4. 1954) a jeho manželky Antonie, rozené Dandové (4. 10. 1894 – 28. 6. 1951). Jeho starším sourozencem byl bratr František (26. 8. 1914 - ?), který později pracoval jako úředník. Sám Antonín Černý se vyučil zámečníkem a byl zaměstnán v největším slánském strojírenském podniku ČKD. Mohl se tak teoreticky potkat s tančíkem vz.33, který se právě ve slánském závodě pro ČS brannou moc vyráběl. Služba v armádě republiky se mu nakonec stala osudnou.

Slánská mládež – A.Černý v klobouku (2)

Odvodová komise uznala Antonína Černého schopným služby 17. 3. 1937 . V říjnu stejného roku nastoupil k pěšímu pluku č.13 jako vojín roty doprovodných zbraní. Od 16. 11. 1937 do 13. 4. 1938 absolvoval poddůstojnickou školu u pěšího pluku č. 27 s prospěchem dobrým. K 1. červenci 1938 získal nejnižší poddůstojnickou hodnost – svobodníka. Jenže v té době se mezinárodně politická situace silně vyhrocovala. Začalo enormně narůstat mezinárodní napětí především v souvislosti s německou anexí Rakouska v březnu 1938.  V českém a v moravském pohraničí sílily protičeskoslovenské postoje většiny obyvatelstva německé národnosti. Dožadovalo se připojení pohraničních oblastí republiky, v jejich pojetí „Sudet“, k Německu. Nejprve masovými manifestacemi následně přerůstajícími v násilné excesy vůči všemu „neněmeckému“. Tyto separatistické tendence byly podněcovány činností Sudetoněmecké strany (SDP), která se pod vedením Konrada Henleina (a za stále méně skrývané podpory nacistického Německa)  postupně stala pátou kolonou třetí říše s jediným cílem – rozbít R.Č.S.

A.Černý ve vojenské uniformě (3)

Antonín Černý se nacházel se svým útvarem téměř ve středu dění.  13. pěší pluk byl od roku 1920 dislokován v Šumperku na severní Moravě. Jeho příslušníci se tak stali očitými svědky obrany hranic v podzimních měsících roku 1938. Naše armáda nedostala ze známých důvodů příležitost k přímému vojenskému střetu s očekávaným nepřítelem. Nicméně vojáci měli stále vysokou morálku a dobře věděli, čemu přísahali. 13. pěší pluk musel kvůli záboru opustit svoji posádku a přemístil se výrazně na jih. Do Boskovic. Ale klid to rozhodně neznamenalo. I když se republika podvolila diktátu mocností, ke střetům s henleinovci docházelo dále. Říjen, měsíc, kdy si národ měl připomenout dvacáté výročí existence Československa, přinesl smrt rukou sudetoněmeckých teroristů hned dvaceti šesti občanům republiky. K nejvíce konfliktům docházelo při vymezování nových státních hranic. Nacistické bojůvky většinou pod rouškou noci přemisťovali kolíky označující budoucí hranici. Samozřejmě směrem do území ČS státu. Ovšem pak se rozhodli přistoupit k razantní akci. V noci z 30. na 31. října 1938 zorganizovala mocenská klika sudetských Němců na Svitavsku ozbrojený přepad Moravské Chrastové. Jeho cílem bylo získání obce pro říši. Tentokrát nenechali nic náhodě. Kromě ordnerů se podařilo zajistit podporu německé „Schutzpolizei“. Ruku k dílu přiložili také někteří příslušníci obávaného SS. O faktu, že o akci musel mít povědomí také K.H.Frank, nemusíme moc spekulovat. Sice nebyl k dispozici oficiální souhlas, ovšem to ordnerům vůbec nevadilo. Chtěli dokázat svým novým pánům užitečnost stůj co stůj. Samostatná akce se k tomu přímo nabízela.

Téměř tři roty nacistických ozbrojenců vpadly překvapivě do Moravské Chrastové. Úspěšně jí obsadili a začali ihned organizovat odvoz zajatců za demarkační pohraniční linii do nedaleké Březové. Na místě samotném budovali palebná a opěrná postavení. Kolem třetí hodiny ranní 31. 10. 1938 byl o této události informován na svém velitelství v Boskovicích velitel 13. pluku plukovník Karel Čejka. Rozhodl se k provedení vojenského zásahu. Neměl mnoho možností. Všechny plukovní roty a prapory byly poměrně daleko, nepoužitelné pro rychlé použití. K okamžitému nasazení měl však rotu doprovodných zbraní. Dělostřelce a minometníky. Když s rychle zformovanou jednotkou vyrazil ráno v 5:45 k Moravské Chrastové, byl mezi účastníky také svobodník Antonín Černý. Následný boj přinesl vítězství. A.Černý se ho již nedožil. V průběhu útoku položil život. Popis bojů o Moravskou Chrastovou ZDE.

ČS vojáci s kořistí po bojích o Moravskou Chrastovou (4)

Přímé svědectví o okolnostech, za kterých Antonín Černý padl v boji proti henleinovcům, byly zaznamenány ve vzpomínkách jeho tehdejších spolubojovníků, jež je možné si přečíst v knize O. Holuba "Poslední pásmo vzdoru" z roku 1988.  Vojín Antonín Suchý o smrti svobodníka Černého – stejně tak o svém vlastním bojovém zranění – ve vzpomínce uvedl:

„Ještě chvíli jsme kličkovali po stráni, dole pod námi tekl potok. Pak třeskla rána a Tonda Černý se skácel. Chtěl jsem mu pomoci – byli jsme nejlepší kamarádi. Tonda nehnutě ležel a já pochopil, že každá pomoc je marná.  Zalehl jsem a vypálil. Přeběhl jsem několik kroků, jak nás to poddůstojníci učili, a znovu jsem vystřelil. Nemohlo to dlouho trvat. Měli jsme u sebe jen málo střeliva, poplachová dávka zůstala na automobilech. Něco mi začalo padat na záda – viděl jsem, jak z větví stromů prší dolů úlomky, osekávané kulometnými dávkami. Najednou jsem dostal do ruky takovou ránu, že jsem myslel, že ji mám uraženou. Puška mi vypadla a letěla kousek vzduchem. Běžel jsem ještě pro ni a tu jsem cítil, jak se mi valí rukávem krev…“

Podrobnější svědectví o smrti Antonína Černého podal jeho nadřízený poručík Bohuslav Nedbal, který byl v bojích rovněž zraněn:

„Začali jsme postupovat Moravskou Chrastovou. Dostali jsme se však do palby německých zbraní. To již bylo ranní šero. Měli jsme z té palby první raněné a padl svobodník Antonín Černý, velmi dobrý, spolehlivý voják. Vztyčil se na silničním náspu a dostal dávku z kulometu přímo do prsou. Za deset až patnáct minut jsem byl raněn sám. Bylo to, jako by mě někdo praštil těžkou holí do nohy, ale neuvědomoval jsem si, do kterého místa. Vyletěl jsem do vzduchu a padl jsem zpět na zem. Vykřikl jsem a vojáci mé roty se ke mně začali sbíhat…“

V listopadu čekala svobodníka Černého poslední cesta do jeho rodného města. Vojenský pohřeb se konal pět dní po jeho hrdinné smrti. Organizace se ve Slaném umístěný cyklistický prapor. Detaily přináší dva denní rozkazy, vydané ve dnech 3. a 4.11. 1938 pod čísly 256 a 257. Zde citace:

Pohřební průvod padlých příslušníků 13. pěšího pluku (5)

Dne 5. listopadu 1938 ve 14.00 hodin koná se pohřeb svob. Antonína Černého, p. pl. 13, který padl při výkonu voj. služby. Pohřební průvod jednu četu dodá rota d. z., špalír 1 poddůst. a 6 mužů, 6 nosičů rakve a nosič křížku dodá 4. rota. Hudbu dodá p. pl. 5 „T.G.M.“. Sraz dne 5.11. t. r. před domem čp. 392 ve Slaném, Ouvalova ulice, odkud se koná pohřeb na místní hřbitov. Pohřbu zúčastní se též posádk. důstojník – nadp. pěch Stanislav Reichmann. Ústroj podle předp. A-I-1, čl. 903.64

Pro hudbu p. pl. 5 „TGM.“ přistaví 4. rota - dvě nákl. auta 2 t., na kterých budou připraveny lavice. Řidiči vozidel se hlásí na velit. p. pl. 5 „TGM.“ na obec. úřadě ve Velvarech ve 12.45 hodin dne 5. t. m. u kapelníka hudby. Hudbu přivezou do Slaného Ouvalova ulice čp. 392, odkud se koná pohřeb svob. Antonína Černého. Po skončeném pohřbu hudba opět odjede do Velvar. Spotřebu aph. účtujte na vrub MNO. Jako deputace posádky zúčastní se pohřbu: por pěch. B. Novák, ppor. pěch K. Navrátil, šrtm. pěch. J. Bělohlávek, rtm. pěch. J.Koula, od roty VKPL. tři poddůst. a 4 vojíni, od 4. roty - 7. poddůst. a 10 mužů. Ústroj gážistů – vycházková se šavlí, mužstvo – vycházková beze zbraně. Sraz deputace dne 5. t. m. ve 13.45 hodin na místě pohřbu. Mužstvo určené jako deputace odejde společně s konduktem z továrny ČKD. ve 13.30 hodin pod velením čet. asp. Václava Zejdla. Dne 5. t. m. dopoledne vykopá 5 mužů zákop. čety hrob na vojenském hřbitově pro svob. Antonína Černého. Vykopán bude hrob čís. 4 podle pokynů místního hrobníka.

Toto svědectví, psané poněkud stroze vojáckým stylem, o přípravách pohřbu Antonína Černého je možno považovat za patrně nejvýznamnější zdroj informací k této události. Tehdejší dobový regionální tisk, Svobodný občan, ve svém vydání ze dne 11. 11. 1938 o průběhu pohřbu vůbec nezmínil. Pouze na poslední straně tohoto listu poděkoval jménem rodiny všem zúčastněným – vojenské posádce, hudbě pěšího pluku, sokolstvu, spolupracovníkům - otec zemřelého, František Černý. Jmenovitě pak děkanovi Augustinovi Komancovi, který nad hrobem A. Černého pronesl pohřební řeč.

Vzpomínka na svobodníka Antonína Černého se ovšem již krátce po jeho smrti začala vytrácet. Společenská atmosféra pomnichovské „druhé“ republiky (30. 9. 1938 – 15. 3. 1939) nebyla příliš nakloněná k veřejnému oceňování projevů protinacistického odporu. V době okupace pak nebylo možné z pochopitelných důvodů jméno Antonína Černého vůbec připomínat.

Oznámení o pohřbu – Slánský občan 1938 (6)

Po válce toto nešťastné opomenutí pokračovalo. Dle prohlášení exilové vlády z roku 1944 byla republika ve válečném stavu s Německem od 17.9.1938. Svobodník Černý se tak stal defacto vojákem padlým v boji za války a mohl obdržet například ČS válečný kříž 1939.  Kříž ani jinou medaili v poválečné euforii bohužel nedostal. Antonín Černý nebyl následně uveden ani na pamětní desce s výčtem jmen padlých, popravených a zahynulých slánských občanů na pomníku věnovaném obětem druhé světové války z let 1939–1945, umístěné ve Slaném na Hlaváčkově náměstí. Tento pomník byl odhalen roku 1965 u příležitosti 20. výročí osvobození ČSR. Jediným veřejným místem, jež Antonína Černého ve Slaném připomíná, je pomník obětem obou světových válek ve Slaném-Kvíci. V tomto případě je ovšem jméno A. Černého mylně přiřazeno k padlým v první světové válce. Správně je alespoň jeho hrob na slánském vojenském hřbitově i když Moravská Chrastová je uvedena jako "Moravská Chrastava".

Pomník obětem obou světových válek ve Slaném-Kvíci (7)

Zatímco přímo ve Slaném nebylo hrdinství A. Černého v minulosti  výrazněji připomínáno , Moravská Chrastová – místo jeho skonu – tak činí nepřetržitě vlastně již od roku 1938. Krátce po skončení boje o tuto obec zaslal její starosta Schroder děkovný dopis velitelství 7. divize v Olomouci, v němž – mimo jiné uvedl:

   „…Obyvatelstvo obce Moravská Chrastová vzdává nejupřímnější díky za poskytnutou vojenskou pomoc a osvobození, přičemž se nezapomenutelným, chrabrým a udatným způsobem zasloužili velitelé vojenských částí pěší pluku 13 páni plukovník Čejka a štábní kapitán Krčmář. Současně děkujeme všem udatným vojínům na osvobozovacím boji zúčastněným a budeme při každé příležitosti vzpomínati při tomto padlých hrdinů, jejichž jména budou do památníku obce zapsána.

Hrob Antonína Černého (8)

Obec Moravská Chrastová na svůj slib z roku 1938 nezapomněla. Dva roky po skončení 2. světové války byl zde, přesněji 11. 5. 1947, odhalen pomník čtyřem padlým československým vojákům. Nese působivý nápis „My vlasti dali život. A vy?“. Tohoto slavnostního odhalení se tehdy zúčastnil také poválečný velitel 12. divize čs. armády v Litoměřicích Karel Čejka, někdejší velitel 13. pěšího pluku v době boje o Moravskou Chrastovou, v říjnu 1946 povýšený do hodnosti brigádního generála. K výraznému oživení zájmu o události v Moravské Chrastové, která je dnes místní částí obce Brněnec, došlo až po roce 1989, kdy zde nejrůznější spolky zájemců o vojenskou historii konají rekonstrukce bojů z 31. 10. 1938.

Sám Antonín Černý se zatím dočkal jen několika zmínek v regionálním tisku. Jeho památku se snaží oživit Zdeněk Víšek ze Slaného. V roce 2003 obdržel A.Černý resortní vyznamenání Ministerstva obrany na základě podnětu obce Brněnec. Za nejvýznamnější projev ocenění, které Brněnec Antonínu Černému vyjádřil, byl návrh zastupitelstva této obce,  podpořený vedením Pardubického kraje i Klubem přátel vojenské historie 43. Pěší pluk – Brno, z 22. února  2003 adresovaný  podvýboru pro státní vyznamenání Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, aby byl Antonín Černý vyznamenán Medailí Za hrdinství in memoriam, která je udělována občanům za hrdinství v boji nebo těm občanům, kteří s nasazením vlastního života se zasloužili o záchranu životů jiných lidí nebo o záchranu značných materiálních hodnot. Ve zdůvodnění tohoto návrhu bylo starostou obce Mgr. Janem Havlíčkem v závěru uvedeno:

Návrh na vyznamenání A.Černého podaný starostou obce Brněnec (9)

„Svobodník Antonín Černý projevil odvahu, statečnost a hrdinství v boji o záchranu životů českých obyvatel a na obranu hranic Republiky československé. Byla to jeho první bojová akce, které se zúčastnil jako dobrovolník a položil v ní svůj mladý život, aby zachránil životy jiných.“

I když nakonec toto vyznamenání nebylo A. Černému uděleno, třebaže by si jej nepochybně zasloužil, svědčí tento návrh o trvalé vážnosti, jíž se tento slánský rodák, společně se svými padlými spolubojovníky, ve vzdáleném Brněnci, respektive v Moravské Chrastové dosud těší.

Poslední snahou získat pro Antonína Černého státní ocenění jeho oběti byla moje občanská žádost z 13.2.2016 adresovaná přímo prezidentu republiky.  V žádosti je mimo jiné tato pasáž:

Svobodník Antonín Černý neplnil jen povinnosti příslušníka ČS branné moci. V relativně mladém věku bránil svoji vlast s nasazením a odvahou, bez ohledu na riziko ztráty života. Symbolicky v době, kdy mnozí ztráceli naději a jiní propadali zoufalství. Nestal se hrdinou na nebi Anglie, u Tobruku či Sokolova. Patří k těm, kteří krváceli na půdě naší domoviny v nevyhlášené válce, přičemž se jako většina z jeho druhů dočkal uznání jen v omezené míře. Ačkoliv další vývoj znehodnotil cenu vítězství v Moravské Chrastové, pro náš národ má nevyčíslitelnou morální hodnotu. Je příkladem, že za svoji vlast se má bojovat ať to stojí, co to stojí. Především pro mladou generaci. I v dnešní době můžeme velice rychle čelit situaci, kdy přesně takové odhodlání bude potřeba. Věřím, že udělením státního vyznamenání nedojde jen k ocenění oběti svobodníka Antonína Černého, ale zároveň se podpoří tolik potřebný zájem veřejnosti bránit demokratické zřízení našeho státu, České republiky a aspektů naší národní identity.

Návrh na vyznamenání A.Černého (10)

Vyjádření kanceláře prezidenta republiky (11)

Ani v tomto případě nebyla žádost korunována úspěchem, neboť pan prezident dal přednost v ocenění jiným osobnostem. Autoři článku nicméně věří, že se A.Černý svého ocenění v budoucnosti dočká.

Vyjádřeme poděkování svobodníku Antonínu Černému za jeho odvahu ve formě krátké vzpomínky, osobní minuty ticha a nenechme zapadnout jeho jméno do prachu zapomnění. Naši úctu si rozhodně zaslouží.

Literatura:

PaedDr. Jitka Gruntová a František Vašek – „Boj o hranici : Moravská Chrastová 1938“ http://portaro.eu/huav/documents/32475
Ota Holub – „Poslední pásmo vzdoru“ http://www.databazeknih.cz/knihy/posledni-pasmo-vzdoru-21598

 Fotografie:

*1 - Vlastivědné muzeum Slaný
*2 - Vlastivědné muzeum Slaný
*3 - reprodukce Z.Víšek
*4 - http://www.gruntova.cz/druha-svetova-valka/po-mnichovu
*5 - reprodukce z knihy „Ota Holub – Poslední pásmo vzdoru“, Mladá fronta 1988
*6 - reprodukce Z.Víšek
*7 - Z.Víšek
*8 - Z.Víšek
*9 - Z.Víšek
*10-11 - podklady M.Marek

Odkazy:

13.pěší pluk http://forum.valka.cz/topic/view/72790/Pesi-pluk-13-1920-1938  

---

Tagy:

ČS armáda Historie

---

Podobné články: