RECENZE: Publikace „Československá generalita“ od Radana Láška

7.1.2016
Martin Marek

 

Gen_obalka

klikni pro cenu a dostupnost

Kniha z pera známého fanouška předmnichovské armády obsahuje osudy celkem devíti generálů československé branné moci. Kdo by čekal, že na čtyřista stranách nalezne osudy notoricky známých představitelů generality Republiky Československé, bude překvapen. Z opravdu zvučných jmen zde narazíme „jen“ na kontroverzního Rudolfa Gajdu a neméně kontroverzního Jana Syrového. Ostatní osobnosti nejsou tolik známé širší veřejnosti, byť v mnoha případech zásadně ovlivňovali ozbrojené síly předválečného Československa. Tím je publikace svým způsobem výjimečná. Stejně tak formou zpracování. Kvalitní tisk formátu A5 je doprovázen tvrdými deskami s podtiskem, na nichž lze najít nejen fotografie nejznámějších generálů ale i zásadní insignii této hodnostní kategorie, jimiž jsou v československé a české vojenské historii lipové ratolesti.

K příkladům méně známých osobností zcela jistě patří Otakar Husák. Prošel službou v armádě starého mocnářství. Do Velké Války vstoupil jako člen České družiny na ruské frontě a postupně prošel legiemi na Rusi i ve Francii. Po návratu legií do mladé republiky se stal náčelníkem Vojenské kanceláře prezidenta republiky.  Následně získal funkci ministra národní obrany. V exponovaném roce 1920 musel společně s předsedou vlády Janem Černým zvládnout pokus o komunistický puč. Dostal se do konfliktu s Edvardem Benešem, po němž následoval odchod do civilního sektoru, když přijal místo ředitele nově vznikající továrny na výbušniny v pardubickém Semtíně. Svou pílí vybudoval moderní podnik a založil tradici trvající do dnešních dnů. Politická reprezentace státu se jeho služeb rozhodla využít až v době vzrůstajícího ohrožení republiky. Výsledkem jeho tajných misí do SSSR byla výměna licence na československý horský kanón za licenci na lehké bombardéry SB-2 známé u nás jako Avia B-71. Celou válku strávil v péči koncentračních táborů, nejvíce v obávaném Buchenwaldu. Po osvobození si užil chvilky slávy, aby poslední část svého života prožil v útlaku nové mocenské síly, kde nechybělo věznění a další ústrky.

Mjr.Otakar Husák se svým přítelem kpt. Šidlíkem po příjezdu legionářů 2. 1. 1919 do Prahy

Mjr.Otakar Husák (vlevo) se svým přítelem kpt. Šidlíkem po příjezdu legionářů 2. 1. 1919 do Prahy

Velmi zajímavou je samozřejmě pasáž věnovaná Rudolfovi Gajdovi. Snaží se vnést světlo do mnoha mýtů, které tohoto generála provází, přičemž ten největší se týká jeho zapojení do činnosti Národní obce Fašistické. V každém případě ukazuje, že byl sice ceněný voják, což potvrzují mnohá vyznamenání, ale také komplikovaným člověkem s vlastním názorem. Největší období slávy mu přinesly boje na Rusi. Po návratu domů byl na vrcholu své kariéry, jenže v krátké době přišel pád a znehodnocení téměř všeho, čeho dosáhl. S koncem druhé světové války přišlo obvinění z kolaborace. Z textu chvílemi vzniká dojem, že R.Gajda se do některých potíží dostal spíše omylem a mnohá obvinění neměla skutečný základ. Na otázku, zda byl generál Gajda spíš smolařem nebo objektem něčí závisti si čtenář musí odpovědět po přečtení knihy sám.

Rudolf Gajda na vrcholu jako I. Zástupce náčelníka Hlavního štábu v Čáslavi 16. 8. 1925

Rudolf Gajda jako I. zástupce náčelníka Hlavního štábu v Čáslavi 16. 8. 1925

Příběh Jana Syrového je všeobecně znám. Hrdina od Zborova, označovaný díky ztrátě oka za nového „Žižku“. Nebyl „potížistou“ jako Gajda a tak se po celou dobu existence R.Č.S. držel na nejvyšších příčkách armádní hierarchie. V krizových okamžicích státu se stal vzývaným předsedou vlády. Vkládaná očekávání nesplnil. Navíc byl po záboru zbytku republiky silně kompromitován fotografií, na níž si podává ruku s Hitlerem. Právě tento moment a další okamžiky jeho strmého pádu z pozice národního hrdiny do role kolaboranta kniha podrobně rozebírá.

Jan Syrový na přehlídce ČS legií v Irkutsku v roce 1919

Jan Syrový na přehlídce ČS legií v Irkutsku v roce 1919

Dalším francouzským legionářem zmíněným v knize byl brigádní generál Bohumil Rytíř. V řadách 22. čs. střeleckého pluku se zúčastnil ofenzívy na řece Aisně. Po návratu do vlasti působil zhruba rok na velitelských funkcích a pak odcestoval  jako člen vojensko-politické delegace k legiím v Rusku. Do vlasti se podruhé vrátil v rámci transportu číslo 23 na lodi Prezident Grant. Za mobilizace v roce 1938 organizoval obranu vůči Maďarsku na jižním Slovensku. I když za okupace působil v odboji společně s Aloisem Eliášem, zatčení unikl. Především díky osobní statečnosti generála Eliáše, který jeho odbojovou činnost důsledně popíral. Do aktivní služby vstoupil za pražského povstání jako zástupce generála Kultvašra. Následně se stal velitelem III. Sboru v Plzni což znamenalo intenzivní kontakty s americkou armádou. Ještě v roce 1946 odešel do výslužby a pomáhal obhajobě generála Syrového. Místo zaslouženého odpočinku nastoupil do civilního zaměstnání. Nové reality v obnovené republice si užíval jen do roku 1955, kdy zemřel.

Generál Rytíř 28. 10. 1945 v Plzni

Generál Rytíř 28. 10. 1945 v Plzni

Mezi generály nepostrádající vlastenectví patřil bezpochyby také Miloslav Fassati. Další z legionářů, jemuž nezůstala generálská hodnost vzdáleným cílem. Kromě klasického průběhu vojenské služby najdeme v jeho životní pouti několik výrazných okamžiků. Tím prvním byla čestná funkce na X. všesokolském sjezdu v Praze, který se stal celonárodní manifestací odhodlání k boji za republiku. Když reprezentace vojsk Malé dohody vcházela na strahovský stadion kde jí jásotem zdravilo více než dvěstě tisíc diváků, jel v jejím čele na koni právě M.Fassati.  Další okamžiky byly  smutnějšího rázu. Na podzim stejného roku řídil delimitační práce při odstupování pohraničí na Českobudějovicku, o rok později již aktivně působil jako důstojník protektorátního vládního vojska. Osudy této zajímavé osobnosti publikace v mnohém osvětluje.

Novoroční audience velení Vládního vojska u státního prezidenta E. Háchy 1.1.1942, M.Fassati první z leva

Novoroční audience velení Vládního vojska u státního prezidenta E. Háchy 1.1.1942, M.Fassati první z leva

Publikace Radana Láška jednoznačně přináší kvalitní informace o vysokých funkcionářích československého vojska. V určitých částech poněkud ztrácí čtivost příliš detailním popisem služebního postupu. Tento drobný nedostatek následně vyvažuje zařazením fragmentů osobní korespondence a dalších doprovodných textů. Nechybí pro publikace Radana Láška tak typická bohatost obrazové přílohy reprezentovaná více než 320 snímky. V knize se nachází dokonce jeden z jeho předků, konkrétně generál Josef Lášek. Kniha vyšla v roce 2013 v nakladatelství Codyprint.

Fanouškům ČS legií a branné moci Československa doporučuji k přečtení.

 

2 Komentářů. Napsat komentář

Martin Sluka
11.1.2016 8:30

Co gen. Šnejdárek? Také osobní přítel gen. Štefánika a osobní nepřítel Beneše. Beneš ho nechal odejít do penze v roce 1935.

Odpovědět
Martin Marek
11.1.2016 10:25

Díky za Váš dotaz. V publikaci jsou zpracovány dvě nejkřiklavější „generálské“ kauzy gen. Husáka a Gajdy. Autor v této chvíli na tématu gen. Šnejdárka nepracuje, ale věří, že se najde někdo, kdo jeho osobnost objektivně zpracuje. Více či méně perzekvovaných generálů ČS branné moci byla celá řada – mj. arm. gen. Kadlec, který byl penzionován v r. 1937 (spolu s Gajdou a Čečkem byl jedním z nejvýraznějších odpůrců bolševismu).

Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>