Zůstali věrni své přísaze

31.3.2015
Martin Marek

Každoročně si v půli března připomínáme zánik Československa. Nesl se ve znamení okupace českých zemí, vyhlášení samostatného slovenského státu a uchvácení podkarpatské Rusi Maďarskem. Životní kapitola tvz druhé republiky se uzavřela po šesti měsících, přičemž téměř žádný nebyl naplněn očekávaným klidem a mírem. Její destrukce měla přímé důsledky. Ukázalo se, že „Mír pro dnešní dobu“ dojednaný v Mnichově byl jen cárem papíru. Francie s Velkou Británií ztrácely vliv na dění v Evropě. Polsko se pokusem o velmocenskou politiku ocitlo v obklíčení nepřátel stejně, jako Československo na podzim 1938. Za dalších šest měsíců bylo samo zničeno požárem nové světové války.

Wehrmacht v ulicích Prahy

Wehrmacht v ulicích Prahy (1)

Nešťastné datum 15 března 1939 neopomene zmínit snad žádný sdělovací prostředek v České republice. Na okraji jejich zájmu ovšem zcela zůstává statečný boj příslušníků československé armády i dalších ozbrojených složek, kteří až do poslední chvíle zůstali věrni své přísaze a neváhali za vlast obětovat svůj život. Měli v té době za sebou osudový rok 1938. Pro československou brannou moc byl plný zvratů. Její bojová připravenost výrazně vzrostla. Začaly ve větším množství přicházet modernější zbraně. Prototypy dalších se stavěly. Přibývalo nových opevnění. Na druhou stranu došlo obsazením Rakouska německou říší k dramatické změně strategické situace. Aktivita páté kolny tvořené německým obyvatelstvem přerostla v otevřená povstání. V květnu přišla nejprve ostraha hranic, nazývaná jako „částečná mobilizace“. Podzim se nesl ve znamení mobilizace, hořkosti z mnichovské dohody a ústupu.  Historické hranice Čech i jižní části Slovenska byly ztraceny. Pro vojáky to tím ovšem neskončilo. Bojovali s německými ordnery o Moravskou Chrastovou. Tvrdě se střetli s polským vojskem o západoslovenskou Čadcu. Poslední měsíc osudného roku přinesl určité uklidnění a mnozí věřili v lepší budoucnost.

Zatím co v české části státu byl od prosince 1938 více méně klid, na nejvýchodnějších hranicích republiky byla situace zcela jiná. Od vánočních svátků probíhala v příhraničních oblastech bojová činnost. Především proti maďarským teroristům a dokonce i regulérní armádě maďarského království. Do bojů se kromě družstev SOS zapojovaly také armádní útvary. Předehrou březnových bojů se stal incident z 6 ledna 1939 v Rozvegově. Iniciačním okamžikem bylo napadení tříčlenné hlídky SOS maďarskými teroristy.  Na akt prakticky okamžitě zareagovala dvě družstva 36 pěšího pluku.  Rozpoutaly se pouliční boje. Musely být nasazeny i obrněné automobily vz.30 a dělostřelectvo. Střetnutí skončilo v podstatě nerozhodně. K uklidnění situace došlo po jednání parlamentářů obou stran. Konflikt si samozřejmě vyžádal ztráty. Československo mělo čtyři padlé vojáky, jednoho příslušníka SOS a přišlo o jeden obrněný automobil. Maďarská strana přiznala jen devět mrtvých vojáků navzdory zprávám zahraničních pozorovatelů, kteří odhadovali ztráty podstatně vyšší. Smutným koloritem tohoto incidentu jsou dochované fotografie pořízené maďarskými vojáky „na památku“ kde pózují nad tělem jednoho z padlých pěšáků 36 pěšího pluku vyloženě jak nad uloveným zvířetem. Obdobně vyhlížejí jiné aranžované scény s více padlými.

OA vz. 30 v Rozvegově

OA vz. 30 ztracený v Rozvegově (2)

Další dějství tragédie se začalo odehrávat na začátku března 1939. Nejprve došlo k dramatickému vývoji na Slovensku.   V noci z 9 na 10.3 byl armádou a bezpečnostními složkami pod vedením generála Bedřicha Homoly potlačen separatistický puč.  Ovšem 13 března 1939 proběhlo v Berlíně jednání slovenské reprezentace s Hitlerem, po němž přišlo vyhlášení samostatnosti. 14.3 vznikl Slovenský stát. Ten se stal inspirací pro separatisty na podkarpatské Rusi. Rozhodli se následovat slovenského vzoru. 13tého proto vypuká povstání v režii polovojenské organizace pod názvem „Karpatská Sič“. Rozhořely se tvrdé střety.  Urputnost a oboustranná krutost byly jejich společným znakem. Vojenské útvary společně s družstvy SOS měly záhy převahu. Povstání bylo během jednoho dne prakticky potlačeno. Do hry ovšem vstoupilo opět Maďarsko. Rozhodlo se využít smrtelné agonie republiky. Přeložilo Česko-slovenské vládě ultimátum požadující vyklizení Podkarpatské Rusi a 14. 3. napadlo její území. Armáda podporovaná družstvy SOS se postavila statečně na odpor. Československá 12 divize vedla úspěšnou obranu včetně nasazení tanků a obrněných automobilů. Opět začalo přibývat padlých. Na jejich seznam se poměrně nečekaně zapsal i civilista bojující po boku vojáků. Byl jím technik plzeňských Škodových závodů Antonín Seidler. Vracel se s tankem LT 35 z jeho předvádění v Sovětském svazu. Po překročení Rumunských hranic na Podkarpatskou Rus byl tank zabaven a nasazen do akce. Za jeho řízením byl právě zmíněný Antonín Seidler. Jednalo se o stroj s evidenčním číslem 13903. K jeho zničení došlo 15.3 na křižovatce k obci Frančíkovo. Tři zásahy z kanónu ho vyřadily, přičemž Antonín Seidler padl. Je ironií osudu, že podnik, pro nějž pracoval, tento tank v době okupace pro Maďarsko zdarma opravil. Navzdory jeho oběti se bojovalo dál. Informace o okupaci zbytku republiky Německem zcela změnila situaci. Velitel 12. divize generál Oleg Svátek vydal rozkaz k ústupu a evakuaci. Sám odmítl maďarskou nabídku ke kapitulaci. Jednotkám nařídil se probít z Podkarpatské Rusi. Čechoslováci nakonec ustupovali třemi směry. Na Slovensko, do Rumunska a dokonce do Polska. Navzdory neexistenci státu, jemuž složili přísahu, pokračovali vojáci i příslušníci SOS v bojích několik dalších dní. Poslední jednotky překročily rumunské hranice 17 března. Úplně poslední československá jednotka odevzdala zbraně 18.3., tedy tři dny po zániku republiky. Shodou okolností ve stejný den vyhasla pod bajonety maďarských vojáků naděje podkarpatských nacionalistů na samostatný stát.

Zničený LT-35

Zničený LT-35 (3)

Jestliže na východě republiky probíhala bojová střetnutí téměř na denním pořádku, v Čechách a na Moravě nic podobného neprobíhalo. Relativní klid rozrušily slovenské události na začátku března. Jak je uvedeno výše vojenský zásah situaci vyřešil jen krátkodobě. Odtržení Slovenska a boje o Podkarpatskou rus přiměly prezidenta Emila Háchu společně s ministrem zahraničí Chvalkovským k cestě do Berlína. Uvítání se všemi poctami bylo jen předehrou k následujícímu dramatu. Vyvrcholil po několika hodinách předáním osudu českého národa do rukou Adolfa Hiltera.  K obsazení zbytku republiky mělo dojít 15 března s tím, že německé jednotky vstoupí na území rozpadající se republiky ráno. Jenže němci se chtěli vyhnout tomu, aby důležitou průmyslovou oblast Ostravska před nimi zabrala polská armáda. Proto Wehrmacht překročil hranice na severní Moravě již 14.3. večer. Díky tomu došlo prakticky jedinému vystoupení československé armády proti německým protivníkům. Stalo se tak ve Slezském Místku. Místem střetnutí se stalo okolí kasáren v tzv. Czajankově textilní továrně. Zde sídlil 3 prapor 8 pěšího pluku „Slezkého“. Ve službě se nacházelo zhruba třista vojáků české národnosti. Slováci již v té době byli odveleni do svých domovů. Většina vojáků byli nováčci nastoupivší vojenskou službu prvního března.  Velitel praporu podplukovník Štěpina nebyl u své jednotky, neboť shodou okolností právě 14 března odjel na posádkové velitelství. Německé motorizované jednotky přijíždějící příborskou ulicí směrem od Nového Jičína byly rozčleněny na dvě kolony. Ta první složená převážně z motocyklistů minula kasárna. Druhá měla objekt zajistit. Ve stráži se v tom okamžiku nacházeli svobodník Přibyl a vojín Sagan. Jakmile dorazila druhá část jednotek, strážní před kasárnami se postavili na odpor, načež tato střelba byla impulzem k rozhoření konfliktu. Rozpoutal se urputný a nelítostný boj. Němci nasadili k podpoře obrněný automobil i protitankové dělo. Přesto se české vojáky nepodařilo zlomit navzdory tomu, že měli jen lehké kulomety a pušky. Němcům začaly narůstat ztráty. Pod velením poručíka Martínka se skupina dobrovolníků pokusila o výpad do boku Němců. Bohužel se nepovedl. Boj o kasárna řídil velitel 12 kulometné roty 3 praporu 8 pěšího pluku kpt. Karel Pavlík.  V jeho závěru sám střílel z lehkého kulometu. Po spotřebování munice pálil dokonce z pistole na postavy útočníků. Za čtyřicet minut od prvních výstřelů začalo docházet střelivo. Musel být vydán rozkaz k zastavení palby. K Němcům vyrazil parlamentář s bílým praporem. Kasárna byla následně obsazena. Prapor odzbrojen. Naši vojáci měli putovat do zajateckého tábora. Německý velitel ovšem nařídil všechny propustit domů. Toto gesto je z německé strany poměrně netradiční. Ztráty na české straně 2-3 lehce ranění. Ztráty Německých vojsk jsou odhadovány na 6-18 mrtvých, přibližně 60 raněných a poškozený obrněný vůz. Útočníkem mohl být 84 pluk 8 pěší divize pravděpodobně pod vedením plk. Stoewera. Českých vojáků se konfliktu zúčastnilo 250-300. Na německé straně hovoří různě zdroje o 1200 příslušnících Wehrmachtu a SS.

Skica postupu německých jednotek

Skica postupu německých jednotek (4)

Uvedené příklady vyvrací léty zavedený mýtus o tom, jak se československá armáda vzdala bez boje. Naopak. Dostala-li příležitost a nebyla omezována rozkazy z vyšších míst, vedla si dobře i v kontaktu s mnohem silnějším nepřítelem. Vojáci věrni své přísaze neváhali nasadit svůj život. Jejich hrdinství je bezpochyby součástí našich vojenských tradic. Tento fakt média bohužel opomíjí. Informace se většinou vyskytují jen v odborných článcích a publikacích. V poslední době též na internetu. Pokud je mi známo, existuje jediný film inspirovaný střetnutím o Czajánkova kasárna. Jmenuje se „Neporažení“ z roku 1956. Film nese výraznou stopu tendenčního zabarvení v duchu doby, kdy vznikl. Téměř se nevysílá. Díky úsilí nadšenců se alespoň daří umisťovat na různých místech pamětní desky. Připomenutí širší veřejnosti více méně stále chybí. Zde zůstáváme obětem vojska a dalších ozbrojených složek československého státu hodně dlužni. Vzpomeňme na jejich statečnost i odhodlání.

!cid_BCD62B06-9082-42FA-A759-DA7306BCF9BE

Družstva a prapory SOS byli těmi, kdo nesl hlavní tíhu bojů o pohraničí československého státu v krizových letech 1938-1939. Publikace přináší osudy 31 velitelů, z nichž mnozí z nich splnili své povinnosti, zaplatili cenu nejvyšší, ovšem jsou veřejnosti prakticky neznámí. Další informace ZDE

Seznam použitých zdrojů:

http://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_u_%C4%8Cadce

http://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_u_Czajankov%C3%BDch_kas%C3%A1ren

http://www.fronta.cz/straz-obrany-statu-2-dil-od-kvetnovych-opatreni-do-konce

http://www.honved.estranky.cz/clanky/madarska-armada/obrnena-technika/koristni-obrnena-vozidla-1.cast.html

podpora_VIM_web_zmensene

Fotografie:

*1- http://cs.wikipedia.org/wiki/N%C4%9Bmeck%C3%A1_okupace_%C4%8Cech,_Moravy_a_Slezska#/media/File:Skica_n%C4%9Bmeck%C3%A9ho_vp%C3%A1du_do_%C4%8Desk%C3%BDch_zem%C3%AD.gif

*2 – http://www.honved.estranky.cz/clanky/madarska-armada/obrnena-technika/koristni-obrnena-vozidla-1.cast.html

*3 – http://dic.academic.ru/dic.nsf/enc_tech/4229/%D0%A2%D0%B0%D1%82%D1%80%D0%B0

*4 – http://www.ustrcr.cz/data/images/okupace-brezen1939/foto15.jpg

Odkazy:

Databáze padlých příslušníků SOS

http://www.codyprint.cz/padli/index.html

Detailní informace o praporech SOS

http://codyprint.cz/sos/index.html

Informace o filmu „Neporažení“ http://www.csfd.cz/film/8313-neporazeni/

Kluby SOS:

KVH 1. prapor SOS

http://www.1-prapor-sos.wz.cz/

19. prapor SOS Hodonín

http://www.sos19hodonin.websnadno.cz/

Tags:

4 Komentářů. Napsat komentář

Standa
2.4.2015 7:47

Děkuji za super článek. Nejen, že mi zpříjemnit cestu autobusem, ale hlaně jsem se dozvěděl mnoho nových informací. Např. detailní popis bojůvek na Podkarpatské Rusi atd. A pak – boj toho Slezkého 8. pěšího pluku 14.3! To jsem vůbec nevěděl. Proč se tedy o tomhle nemluví? Nechápu. To je přece důležité připomínat takové činy našich vojáků. (No, slyšel jsem, že letos dokonce vzhledem k aktuální situaci hlavní veřejnoprávní média potlačila zmínky o 15. březnu.) V každém případě moc děkuji, je dobře, ze to někdo připomíná.

Odpovědět
Martin Marek
4.4.2015 8:03

Díky za komentář, posláním článku a vůbec projektu, s jehož podporou články vznikají je popularizovat historii ČS a české armády. Jsem rád, že dle Vaší reakce toto plní.  Přeji Hezký den MM

Odpovědět
Vladimír Stanislav
6.4.2015 5:50

Film som videl a tiež si myslím, že by sa mali tieto události zverejňovať ako príklad dodržania prísahy, pretože prislušnici armády túto nedodržali keď sa republika Československá rozdelila na Česko a Slovensko.Šlo jednoznačne o vlastizradu.

Odpovědět
Martin Marek
6.4.2015 7:41

Děkuji za Váš koment. Bohužel ve dvou případech obdržela armáda příkaz „se nebránit“ od politiků. V jednom případě – 1968 – byl tento rozkaz vydán Ministrem Národní Obrany Martinem Dzúrem na základě intervence velvyslance SSSR.

Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>