Řád sokola – legenda československé faleristiky
Přibližná doba čtení: min.
19.01.2019 Martin Marek Faleristika
Souběžné se založením novodobého českého a posléze československého vojska, začal fungovat systém vyznamenání. Statečnost i mimořádné činy bylo potřeba odměňovat. K tomu ve vojsku slouží pestrá paleta různých odznaků, řádů nebo medailí. Ikonou faleristiky vznikajícího Československa, se bezesporu stal Řád sokola. Již svým netradičním vzhledem patří mezi nepřehlédnutelné kousky. K tomu přičtěme jeho historii a dostáváme kombinaci tvořící legendu spojenou s československými legionáři v době Velké Války. Osobně jsem se snažil alespoň jeden kus získat do své sbírky. Nebylo to zcela jednoduché. Dostupnost nejstarších provedení limituje pro drobné sběratele cena. V případě méně raritních exemplářů zase jejich trvanlivost v nabídce. Nakonec jsem slavil úspěch. Jeden mám.
Zcela symbolicky stojí na cestě k tomuto řádu slavná bitva u Zborova, v červenci 1917 (Více ZDE). Následný ústup k Tarnopolu a rozpad východní fronty, znamenaly faktické osamostatnění ČS dobrovolnického vojska na Rusi. Tím vznikla idea udělovat jeho příslušníkům vlastní typ vyznamenání. První návrh byl předložen 17. července roku 1918. Jmenoval se „Řád za svobodu“. K jeho schválení došlo 29.7.1918. Jenže měl tvar pěticípé hvězdy. V Rusku, zmítaném bolševickou revolucí, bojem bílých proti rudým, poněkud kuriózní myšlenka. Proto záhy přišlo rozhodnutí, nahradit problematický typ zcela novým řádem. Jeho otcem se stal významný muž Československé historie, jeden ze tří otců republiky, generál, vědec a slovenský vlastenec, Dr. Milan Rastislav Štefánik (a). Inspiraci hledal v prestižím francouzském Řádu čestné legie. Na návrhu se podílel známý výtvarník Vojtěch Preissig (b). Z jeho dílny pochází stuha k řádu. Spolupráce obou můžu přinesla také vlajku Česko-slovenského odboje. Ve své době aspirovala na státní vlajku ustavené R.Č.S. Preissingovu stopu ve pojení s legiemi najdeme mimo jiné ve formě propagačních a náborových plakátů, vyzývajících krajany ke vstupu do ČS zahraničního vojska.
Zástava ČS odboje vycházející z vlajky USA. (1)
V září 1918 navrhl Štefánik nejprve realizaci řádu o třech třídách. Rozlišovacím prvkem tříd se stala hvězdička na stuze. Odpovídající předpis byl dokončen k 3.10.1918. O dva dny později měl, dle některých zdrojů, vzniknout akvarel s podobou řádu, jenž nakreslil sám Štefánik, na cestě z Honolulu do Japonska. Příštích několik měsíců ovšem zabralo jeho schvalování. Počet tříd se též rozšířil. Konečná verze z jara 1919 jich měla celkem pět, což vycházelo z francouzské předlohy. Pojmenování tříd odpovídá dobové terminologii. Dnes zní poněkud archaicky. I třída – velkokříž, II třída – velkodůstojník, III třída – komtur, IV třída – důstojník, V třída – rytíř s meči nebo bez mečů. Zavedení do praxe se nakonec dočkala jen pátá třída, definována jako nejnižší. Oficiální název zněl „ŘÁD SOKOLA ZA ZÁSLUHY“. Zcela automaticky se přichází na mysl otázka, proč Štefánik použil symboliku dravého ptáka – Sokola. Určitě v tom hrála velkou roli kvalifikace generála. Byl aktivním letcem. K letcům sokol prostě patří. Nelze samozřejmě pominout ani propojení se stejnojmennou tělocvičnou organizací. Členové Sokola tvořili velkou skupinu dobrovolníků. Možná chtěl tímto způsobem vzdát hold jejich ryzímu vlastenectví a statečnosti.
Socha M.R.Štefánika v Komárně. (2)
Rytířská třída měla dvě skupiny, opticky snadno rozpoznatelné. Skupina pro přímé účastníky bojů má závěs na stuhu doplněn o meče. Bez mečů jde o skupinu pro tzv. „nebojovníky“. Nyní bychom řekli legionáři, s nepřímou účastí na bojových operacích, pokud na nich měli podstatnou zásluhu. S ohledem na povahu řádu je právě tato skupina poměrně vzácná. Známé jsou tři emise. Počáteční byla vyrobena roku 1918 v Japonsku. Řád obdržel dekorovaný společně s lakovanou etují z bambusu. Tomuto vydání se také často říká „Štefánikův řád“. Druhá emise šla z výroby již v Československu (Praha) a to roku 1920. Úplně poslední série se vyrobila v roce 1945, v obnovené republice (Praha). Jednotlivé emise mají drobné odlišnosti. Jedná se o detaily, jako je velikost medailonu, typ písma – především číslice, nebo grafické odchylky. Přesněji se tím zabývá odborná literatura. Viditelným rozdílem je styl závěsu, kdy nejstarší, tedy nejhodnotnější provedení, disponují závěsy ve stylu činky, podobně jako francouzská vyznamenání. Řády z pozdější výroby mají již klasické trny na zapíchnutí. Další specialitou je umístění hvězdičky na stuhu, čímž bylo vyjádřeno udělení řádu s pochvalou.
Řád sokola s meči – oboustranně. (3)
Udělení řádu doprovázel příslušný dekret. Autorem grafické podoby je opět známý Vojtěch Preissig (b). V jeho záhlaví se vyskytoval kombinovaný znak ČS zahraničních vojsk,v současnosti známý jako legionářský, podložený stuhou s dvěma červenými pruhy a jedním bílým – připomíná vlajku Rakouska. Dále příslušným textem, jménem dekorovaného, definicí, za co se uděluje a číslem dekretu. Použít papír byl ručně vyráběný. Dekret dále musel mít razítko a podpis velitele vojska.
Text dekretu - citace: JMÉNEM VLÁDY REPUBLIKY ČESKOSLOVENSKÉ UDĚLUJI ŘÁD SOKOLA S MEČI – jméno – VYZNAMENAVŠÍMU SE V SIBIŘSKÉ ANABASI ČESKOSLOVENSKÉHO VOJSKANA RUSI V LETECH 1918-1920. ŘÁD TENTO BYL ZALOŽEN ČESKOSLOVENSKOUNÁRODNÍ RADOU V PAŘÍŽI A MINISTREM VOJENSTVÍ GENERÁLEM DR.M.R. ŠTEFÁNIKEM. VELITEL ČS VOJSKA NA RUSI. Číslo dekretu. Podpis.
Armádní generál Jan Syrový – snad nejznámější nositel řádu. (4)
Podmínka pro udělení řádu byla prostá. Získali ho příslušníci ČS vojska na Rusi, kteří prošli bitvami jako Zborov, Bachmač a střety v rámci Sibiřské anabáze. Příležitostí k jeho udělení se stal příjezd M.R.Štefánika. Ten dorazil do Ruska na inspekční cestu. Z jeho pohledu spíše nastolení kázně. V uniformě francouzského generála musel působit opravdu impozantně. K úplně prvnímu dekorování tímto řádem mělo dojít v Omsku, v listopadu 1918. K tomu se váže zajímavá informace. Štefánik měl k dispozici jen provedení s meči. Bez mečů se teprve vyráběla. Proto se několik kusů upravilo jejich prostým odřezáním. Uvedená úprava bohužel vytvořila příležitost pro falšovaní při prodeji sběratelům. Ve skutečnosti touto raritní úpravou prošlo jen několik kusů, maximálně desítek. Jednalo se o politický krok, jímž mělo dojít k uklidnění „starodružiníků“. Tito dobrovolníci působili na frontě již od roku 1914. Prošli toho opravdu hodně. Když pak měli dostat stejné řády (s meči) i legionáři, kteří ohněm přímých bojů neprošli, vyvolalo to u nich značnou nevoli. Odstraněním mečů se situace uklidila. K následnému doloženému udílení řádu došlo například v Irkutsku. Stalo se tak v rámci na velké slavnosti k prvnímu výročí vystoupení našich legionářů proti bolševikům. Dekorováni byli příslušníci 1. pluku. Celkově mělo být na Rusi rozdáno legionářům téměř čtyři sta kusů Řádu sokola. Souhrnná čísla podává rozkaz č. 60 ze dne 29. září 1919. Ten potvrzuje udělení 287 ks řádů s meči, 86 ks řádů bez mečů s pochvalou (hvězdičkou), a 21 ks řádů bez mečů.
ČS legionáři v ruském Jekatěrinburgu v tzv. Čajovně strýčka Sama. (5)
Životní cesta řádu symbolicky skončila s životem M.R.Štefánika. Po jeho tragické smrti v květnu 1919, již nebylo politické vůle etablovat řád v navržené podobě, do systému vyznamenání R.Č.S. Na nevydané stupně řádu se rychle zapomnělo. Prostě vůbec nevznikly. Již existující řády byly omezeny jen pro vystoupení vojska na Rusi a to zákonem č.243 z 10. dubna 1920. Ten zpětně schválil všechny, cituji : „Čestné odznaky, pokud byly založeny (zřízeny) pro československou armádu v Rusku, na Sibiři, odbočkou České národní rady pro Rusko“. Tato definice popírá text uvedený na udělovacích dekretech, který mluví o vládě republiky a odkazuje se československou národní radu v Paříži. Pikantní je také změna vnímání řádu. Dostal nálepku individuální akce Štefánika. Tomu také odpovídá, jak zákon řád zmiňuje, kdy původní název mění na „ŘÁD MILANA RASTISLAVA ŠTEFANIKA – SOKOL“.
Generál Radola Gajda, skvělý organizátor a uznávaný velitel. (6)
Nabízí se otázka, proč v letech masarykovské republiky pokračovala jeho výroba. Důvody pro uplatnění tvz. pražského vydání z roku 1920 jsou hned dva. Především v několika případech došlo k dodatečnému udělení. Toto období lze ohraničit rokem 1938. Druhý důvod je jednodušší. Mnozí legionáři si ho pořizovali buď jako náhradu za ztracený kus, či z důvodu uchování japonského originálu. Řád se tak dostal do katalogu firmy, vyrábějící doplňky výstroje důstojníků a poddůstojníků Branné moci Československé. Nicméně s érou předválečné R.Č.S. produkce řádu neskončila. Pokračovala bezprostředně po osvobození od okupantů v roce 1945. Československo se v prvních dvou letech po svém obnovení hlásilo – alespoň opticky – k legionářské tradici. Tato skupina našich občanů byla v době protektorátu vystavená perzekuci. Někteří z nich zlikvidovali své uniformy, nebo je prostě schovali a už nenašli. Poptávku po řádech uspokojila obnovená výroba. Mimo jiné bylo raženo určité množství Válečných křížů 1918, Revolučních medailí, a dokonce ruských křížů Svatého Jiří. Další vývoj však zcela změnil společenský statut legionářů. Veterány východní fronty Velké Války záhy postihlo stigma intervenčních žoldáků, bojujících proti pokrokové ideologii. A to stačilo. Samotný Řád sokola nebyl z pohledu nové moci ideologicky v pořádku. Po roce 1948 ho postihl osud mnoha jiných vyznamenání. Upadl do zapomnění. Ukázkou je publikace, vydaná pod názvem „ČESKOSLOVENSKÉ ŘÁDY A VYZNAMENÁNÍ“, která vyšla v roce 1964 (psali jsme o ni ZDE). Ačkoli obsahuje např. ČS válečný kříž 1918, ČS revoluční medaili, či medaile věnované Zborovu a Bachmači, tento řád zcela pomíjí.
Nositelem řádu byl také L.Svoboda, zde jako prezident ČSSR s Gustávem Husákem. (6)
Vlastní řád tvoří stuha a přívěsek, uváděný též jako odznak. Přívěsek má kruhový tvar o průměru 40 mm. Tvoří ho pěti paprsková hvězdice, ražená z bronzu. Celá hvězdice je smaltovaná se zlacením. Ramena mají modré smaltování s bílým lemem, přičemž konce hrotů byly opatřeny zaoblením. Středový štítek aversu je smaltovaný ve tvaru kruhu. Jsou na něm modře vyvedeny tři vrchy se zlatým lemováním. Nad vrchy se nachází siluety letících ptáků – dle názvu řádu - sokolů. Někteří badatelé v tom vidí propojení české a slovenské heraldiky, protože modré vrchy vychází ze zemského znaku Slovenska. Reverzní strana středové části má obdobný styl. Ústředním motivem jsou písmena ČS, lemovaná vavřínovými snítkami. Ve spodní části je letopočet – 1918. Stuha řádu je jasně červená. Šíře se pohybuje dle provedení (emise) mezi 36 a 40 mm. Červenou barvu doplňují bílé pruhy. Středový a dále po okrajích. Okrajové pruhy mají menší šířku než středový. Délka celého vyznamenání vychází na 150 mm. Váha samotného přívěšku přesahuje 24 g (24,42 g u mnou vlastněné medaile), včetně stuhy a mečů se jedná o více než 27 g. Pro porovnání přívěsek ČS válečného kříže 1918 váží 25 g, což je velmi podobné.
|
|
|
Mezi dekorovanými vojáky najdeme mnoho významných mužů naší historie. Prezidentem republiky počínaje, přes náčelníky hlavního štábu, po generály popravené nacisty konče. Uveďme několik takových jmen. Ludvík Svoboda, pozdější generál, ministr národní obrany, a posléze prezident ČSSR. Ludvík Krejčí, náčelník Hlavního štábu branné moci v kritických letech před okupací. Stanislav Čeček, generál, který si získal proslulost brilantním velením už v bitvě u Bachmače (Více ZDE). Jeden z velitelů Slovenského Národního Povstání a oběť nacistické popravčí mašinérie, generál Rudolf Viest. Stejný řád nosil na své hrudi Jan Syrový, armádní generál, předseda vlády v době Mnichova a nástroj nacistické propagandy po rozbití republiky. Svého stigma zrádce se již nikdy nezbavil. Stejně kontroverzním nositelem byl jiný významný generál komplikované povahy, Radola Gajda. Jeho zásluhou byla v ČS armádě zavedena šavle vz.24 pro důstojníky a rotmistry. S řádem tokijského provedení se domů ze sibiřské anabáze vrátil také Vlastimil Fiala, zásadní postava československého letectví a budoucí plukovník generálního štábu (Více ZDE). Výčet by samozřejmě mohl dál pokračovat.
Jeden z velitelů SNP, generál Rudolf Viest. (9)
V celkovém kontextu naší faleristiky sehrál Řád sokola pouze epizodní roli. Stal se svým způsobem oceněním pro jasně ohraničenou, nevelkou, skupinu osob, byť jí nelze upřít podstatnou úlohu na vzniku společného státu Čechů a Slováků. Navzdory tomu je význam tohoto vyznamenání daleko hlubší. Především je nezpochybnitelně spojen s osobností Milana Rastislava Štefánika. Mezi jeho nositeli jsou významné osobnosti vojenského i politického života Československa. A konečně, stal se vyhledávaným cílem pro sběratele. Bohužel právě v této sféře je často předmětem pro různé spekulace či falšování. Tím se ovšem na jeho historické roli nic nemění.
Doplňující informace:
- Milan Rastislav Štefánik, 21. července 1880 Košariskách u Myjavy - 4.5.1919 Ivanka pri Dunaji více ZDE.
- Vojtěch Preissig, 31. července 1873 Světec (okres Teplice) – 11. června 1944 Dachau více ZDE.
Fotografie:
*1 - http://stajan.bloger.cz/Ceskoslovensky-zpravodaj/Nad-nami-vlajka-hvezdnata-aneb-jak-vznikala-ceskoslovenska-vlajka
*2,3 – Martin Marek
*4 - https://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Jan_Syrov%C3%BD.jpg
*5 - https://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Jekaterinburk.Cajovna.Strycka.Z.Ameriky.Cs.Legie.Rusko.1918-1920.jpg
*6 – https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/7/7a/Ludvik_Svoboda_s_Gustavom_Husakom_v_Banskej_Bystrici_August_1969.jpg
*7,8 – Martin Marek
*9 –https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Soubor:Arm.gen._Rudolf_Viest_low.jpg
Zdroje:
Válka REVUE, červenec-srpen 2015
„ČESKOSLOVENSKÉ ŘÁDY A VYZNAMENÁNÍ“, Naše Vojsko 1964
Československá generalita“, Radan Lášek, Codyprint 2013
https://forum.valka.cz/topic/view/105915/Rad-sokola-1919
http://olds.cz/rad-sokola-varianty-cislice-9/
http://stajan.bloger.cz/Ceskoslovensky-zpravodaj/Nad-nami-vlajka-hvezdnata-aneb-jak-vznikala-ceskoslovenska-vlajka
http://www.vhu.cz/exhibit/rad-sokola-s-meci/
Bakalářská práce Státní vyznamenání ČSFR a nejvýznamnější nositelé vletech 1990-1992, Iva Nedelková, Praha 2018, Veřejná správa a spisová služba, prezenční studium
