Reportáž: PILSENKIT 2019 – modelářský závěr prázdnin

Přibližná doba čtení: min.

07.09.2019 Martin Marek Modelářství

Poslední srpnovou sobotu, a zároveň i poslední srpnový den roku 2019, proběhla tradiční modelářská akce Pilsenkit. Návštěvníky opět přivítal areál TJ Lokomotiva Plzeň na Slovanech. Nezaměnitelné logo, soutěže, velký počet lidí a bohatý doprovodný program. Tým organizátorů odvedl skutečně dobrou práci. Oproti minulým letů, či dokonce době, kdy akci hostil areál střelnice v Lobzích, bylo výstavních stolů přece jen méně. Opticky dokonce převažoval počet prodejních stánků. Ovšem o to více bylo modelů svázaných s Českou republikou, respektive s Československem. A to vlastenecky smýšlejícího fanouška rozhodně potěšilo.

Mezi tradiční objekty modelářského zájmu patří přirozeně letadla. Vystavené kousky tentokrát nabídly zajímavý průřez historie našeho „vzduchoplavectví“. Od éry první republiky, přes válečnou účast našich pilotů v RAF, po proudovou éru i současné zástupce vrtulníkových sil. Odhodlání bránit republiku na podzim 1938, reprezentovala stíhací Avie B-534 čtvrté výrobní série, ze sestavy 4LP.

Elegantní Avia B-534.

Válečná léta připomněly dva ikonické stoje našich letců ve stejnokrojích britské RAF. Spitfire s otevřeným kokpitem, patřící k 312. Čs. stíhací peruti RAF. Druhý představoval konkrétní letoun, a to stíhací Beaufighter MK.IF od britské 68. noční stíhací perutě RAF, pilotovaný v roce 1941 Miloslavem Mansfeldem.

Spitfire s pilotem.

Beaufighter nočních lovců.

Pěkné kousky dané éry zastupoval také tento Hawker Tempest, z invazního období. Někteří „naši“ si mohli vyzkoušet jeho letové vlastnosti.

Postrach německých tanků v plné kráse.

Poměrně překvapivě působil model poválečné Avie S-199 v podání náctiletého modeláře. Zatímco komunity na sociálních sítích vedou dlouhodobé diskuse, co je nebo není správná barva, s něčím takovým si rozhodně hlavu nelámal a popustil uzdu své fantazii. Devítkový Spitfire zase poukázal na krátkou existenci Bezpečnostního letectva mezi léty 1946 - 1950. V poválečné realitě zajišťovalo vzdušný prostor republiky. Následně jeho úkoly přešly na letectvo vojenské, které disponovalo odpovídající technikou.

Mezek v netradiční národní kamufláži.

Spitfire ve službách Bezpečnosti.

Koho dneska napadne, že naše vojenské letectvo mělo krátce po válce ve výzbroji několik zbrusu nových „dřevěných“ zázraků z Albionu. Ano, tak se říkalo víceúčelovému letounu, jemuž rychlost a obratnost byly vlastní. Legendární De Havilland D.H.98 Mosquito dostal v Československu označení B-36. Jednalo se o verzi FB Mk.VI. Vlastnili jsme celkem 26 kusů. Kromě toho byly k dispozici 2 stroje cvičné verze T.Mk.III (ČS označení CB-36). Unifikace letectva na sovětské vzory znamenala ovšem velmi krátkou kariéru tohoto fešáka u československých útvarů.

Legendou se Mosquito stalo především v bojích s německou Luftwaffe.

Proudová éra našeho letectví nezačala dodávkami sovětských strojů. Ta jednoznačně akcelerovala úroveň techniky na odpovídající úroveň. Avšak o něco dříve jsme používali několik kusů kořistních „turbín“ značky Messerschmitt. Jednalo se o proudový stíhač Me-262 (u nás CS-92) a jeho dvoumístnou verzi určenou pro výcvik Me-262B (CS-92). Kromě našich pilotů na něm praktikovalo také několik pilotů z Jugoslávie. Přijeli do spřáteleného Československa sbírat zkušenosti. Kořistní kusy záhy nahradila nepoměrně modernější technika, především vynikající Mig-15. Provozoval se v jednomístné i dvoumístné verzi. Probíhala u nás licenční výroba. Jedno diorama postavilo vedle sebe dvě verze patnáctek s dvěma jedenadvacítkami. Tyto letouny, připomínající dravce, vydržely ve službě několik dekád až do přechodu vzdušných sil AČR na soudobou techniku.

Proudový mesoun jako CS-92.

Počátek a konec éry Migů u nás.

Vyspělost našeho leteckého průmyslu a zdatnost československé školy reprezentoval povedený cvičný proudový letoun Aero L-29 Delfín. Právě on stál u vzniku tradice výroby oblíbených cvičných strojů, pokračující do dnešních dní.

Delfín v kamufláži vzdušných sil AČR.

Sedmdesátá léta dvacátého století to nebyla jen husákovská normalizace. Atmosféra mezinárodního uvolnění byla ta tam. Nová vlna intenzivního zbrojení roztáčela kola průmyslu na obou stranách železné opony. Modernizaci se nevyhnulo přirozeně ani letectvo. To československé obohatilo svůj arzenál o další dva členy rodiny Migů. Nejprve jsme zavedli několik variant Mig-23. V osmdesátých letech přišly na řadu dvoumotorové Mig-29. Zatímco dvacet trojky zažily ještě službu v AČR, modernější Mig-29 byly záhy po rozpadu ČSFR odprodány do Polska.

Stíhací elegán s měnitelnou geometrií křídel.

Žatecká dvacet devítka.

Tygří letku našich vrtulníkových útvarů představují modernizované verze známých Mi-24 respektive Mi-35. Robustní stroje prokázaly svoji houževnatost v četných konfliktech, jako například v době sovětské invaze do Afghánistánu. Na zemi to není až taková paráda. Ve vzduchu se z nich vzápětí stanou predátoři, nahánějící hrůzu všemu pod sebou. Kdo s nimi pracoval, většinou jim propadl. A to je i můj případ. Vzpomínky na službu u 11. vrtulníkového pluku řadím k těm nejlepším. Dvacet čtyřky na tom mají podstatný podíl.

Tygří kousek v tradičnější kamufláži.

Další tygr s nezbytnými zuby.

Další modely reprezentovaly pozemní techniku. Exoticky vyhlížel model futuristického obrněného vozu z úvodních let existence R.Č.S. Jednalo se o PA-II, známý spíše jako „Želva“. První pokus domácího průmyslu o plnohodnotný mobilní obrněný prostředek. Vstupoval do služby od roku 1923. Vydržel v ní až do roku 1935. Reorganizace armády ale znamenala nejprve jejich konzervaci, aby v roce 1937 došlo k odprodeji vozů Ministerstvu vnitra. To je nasadilo do bojů o české pohraničí v osudovém roce 1938. Nakonec skončily v rukou okupantů. Tři kusy se dočkaly dokonce exportu, když je v roce 1927 zakoupila rakouská policie.

Česká želva ve službě u Rakušanů.

Druhoválečné boje na východní frontě připomnělo pěkně zpracované samohybné dělo SU-85 „Kapitán Otakar Jaroš“, ze sestavy 3. tankového praporu 1. československé tankové brigády v SSSR.

Boční pohled na samohybku.

Parádní ztvárnění motorového prostoru.

Současníka samohybného děla představoval střední tak T-34/85. Model stroje československých tankistů nese kromě bojového jména ještě názvy významných bojišť.

Jméno bratra „Jena“ na věži pásového zápasníka.

Zatímco na východní frontě se v rukou našich tankistů objevily legendární téčka, tankisté na západě jezdili v britských Cromwellech. Právě s nimi oblehla Československá Samostatná Obrněná Brigáda přístav Dunkerque. Jeden Cromwell v pouštní kamufláži si lebedil na stole mezi modely obrněné techniky.

Cromwell – rychlý, obratný, ale na těžší německé protivníky nestačil.

Československý zbrojní průmysl se v éře budování socialismu orientoval na výrobu sovětský vzorů techniky. Tanky, obrněné transportéry, samohybná děla a letadla, se vyráběla v neuvěřitelném měřítku. Navzdory tomu si československá konstrukční škola našla své místo. Se zaváděnou generací tanků přišel na stejném podvozku obvykle vyprošťovací tank. Bez něho se technické zajištění tankových vojsk prostě neobešlo. Od počátku padesátých let běžela masová výroba boji ověřených T-34/85. S nimi je spojený vyprošťovací tank VT-34. Vznikl pod krycím názvem projektu „VÝTAH“. Do výzbroje ČSLA vstoupil v roce 1958, po dlouhých čtyřech letech od vzniku prototypu. Produkce nakonec dala rovných 285 ks. Po stažení od bojových útvarů zůstaly v záloze až do osmdesátých let minulého století.

Dříč tankových útvarů ČSLA.

Hlavní sílu tankových divizí Varšavské smlouvy tvořily dlouhá léta tanky T-55. Jenže v tuhnoucí studené válce jejich parametry přestávaly dostačovat. Tanky nové generace T-72 ovšem byly třikrát dražší a jejich výrobní proces dotlačil socialistický průmysl na pomyslnou hranu svých možností. Aby došlo k vylepšení bojových vlastností straších tanků, došlo v osmdesátých letech dvacátého století k jejich modernizaci. V Československu zahrnovala instalaci střeleckého kompletu „KLADIVO“, vylepšení podvozku i pohonné jednotky, včetně namontování dodatečného pancéřování. Označení „KLADIVO“ se také stalo poznávacím znamením modernizovaných strojů.

Naše T-55 po modernizaci.

Nákladní automobily TATRA jsou dodnes synonymem spolehlivosti a síly. V době unifikace vozového parku ČS armády po druhé světové válce, se tehdejší národní podnik z Kopřivnice pokusil prorazit s vlastní třítunou. Stala se jí TATRA 128. Uspěchanost konstrukce daná politickým tlakem měla zásadní vliv na další osud tohoto typu. Výroba sice dala více než čtyři tisíce kusů, avšak armáda rychle ztratila zájem. Tatrovky tak částečně absorboval civilní sektor. ČSLA nakonec ovládla legendární Praga V3S.

Polozapomenutá TATRA 128.

Horské kanóny patří k velmi specifické kategorii dělostřeleckých zbraní. Snad nejznámější pocházející z našich továren byl horský kanón vz.15 v ráži 75 mm. Dal se rozložit na pět dílů. Ale nenechme se tím mýlit. Na kapesní dělo byl opravdu výkonný. Prošel boji první světové války, nacházel se ve výzbroji předmnichovské ČS branné moci, a dokonce došel nasazení ve druhé světové válce. V době zářijové mobilizace dokonce sloužil jako improvizovaná výzbroj dělostřeleckých srubů našeho těžkého opevnění.

Typický štít a krátká hlaveň.

Pěkný boční pohled.

Další povedený kousek z Plzně představovala 100 mm houfnice. Prošla službou v armádě podunajské monarchie a udržela se i ve výzbroji vzniklé republiky.

Stovka v palebném postavení.

Na podvozku sériových tanků nevznikly jen vojenské varianty. Sílu tankové konstrukce s úspěchem využívají hasiči či vyprošťovací firmy. Jeden takový speciál představil návštěvníkům model vyprošťovacího tanku VT-55A v barvách SŽDC.

Modrá je dobrá a sluší i vyprošťováku na podvozku T-55.

Další legendu z Kopřivnice ztvárnil model Tatry 148 alá mixer. Tentokrát se nejedná o nablýskaný kus ale o exemplář, který má své nejlepší léta dávno za sebou.

Zapomenutá tatrovka podléhající neúprosnému zubu času.

Bizardnější techniku zastupoval model kulového tanku. No nevím, jaké by bylo praktické využití takového netradičního prostředku.

Kulový tank, jak mohl brázdit bitevní pole.

Představivost některých modelářů dokážu zobrazit i velmi neobvyklé scény. Diorama postupujících tanků, přičemž jednomu právě explodovala munice, se bez nadsázky dá zařadit mezi velmi zajímavé kusy.

Exploze v přímém přenosu jako model, já osobně smekám.

Jeden ze stolů obsahoval ukázku toho, co vše se dá zařadit pod skupinu modelů. Nám konzervativnějším to připadalo jako objekt pro výstavu nějakého uměleckého směru než pro umístění mezi tvorbu modelářů.