Den, kdy kapitulovalo Československo

Přibližná doba čtení: min.

21.09.2018 Martin Marek Historie

Přesně rok od pohřbu prvního prezidenta Československa, Tomáše Garrigue Masaryka, vláda republiky pod tlakem západních mocností kapitulovala. Přijala společnou britsko-francouzskou nótu, požadující odstoupení území, ve kterých žije více než 50 % německých obyvatel, ve prospěch Německa. Nóta však ve skutečnosti byla ultimátem. Tímto krokem fakticky odstartovala destrukci státu, u jehož zrodu stál právě T.G.Masaryk. Spuštěná řetězová reakce vedla  k úplné likvidaci R.Č.S. Nejprve došlo k potupnému Mnichovu. Následoval rozpad demokratického zřízení. Postupná fašizace společnosti, vazalství k Německu, šovinizace Slovenska a po útrpné agonii konec společného státu v březnu 1939. Většina z nás vnímá jako zásadní až mnichovskou konferenci. Faktem ovšem je, že skutečná kapitulace přišla o deset dní dříve.

Neville Chamberlain, architekt politiky appeasementu. (1)

Západní mocnosti, přesněji řečeno Velká Británie a Francie, měly obavy před rozpoutáním válečného konfliktu. Rozhodly se proto uplatňovat politiku usmiřování – appeasementu – ve vztahu k diktátorskými režimům v Evropě. Jedním bylo často zmiňované Německo. Po nástupu Adolfa Hitlera k moci v roce 1933 začala Versailleskému míru rychle zvonit hrana. Ve obdobné míře ovšem agresivní politiku prováděla také Itálie. Pod taktovkou plešatého novináře a neuvěřitelného pozéra, Benita Mussoliniho. Místo tvrdé ochrany míru začaly ústupky. Nejprve verbální. Záhy přišly mocenské. Jak jinak nazvat toleranci Italských výbojů v Africe, militarizaci Německa, včetně opětovného obsazení Porýní, či rozbředlý postoj občanské válce ve Španělsku, kde fašistická kolona bojovala proti legitimně zvolené republikánské vládě. Kurz udávala především Velká Británie. Francie byla spíše v jejím vleku, byť se snažila být viditelným hráčem. Svojí pasivitou rozkládala svá dlouholetá spojenectví. Když začal Hitler využívat sudetskou kartu proti Československu, opakoval se známý scénář. Jednání. Ústupky. Pokus o dohodu za každou cenu, na účet druhých. A to se přesně stalo ČSR. Po sérii pohraničních střetnutí se sudetoněmeckými teroristy, které dnes označujeme za sudetoněmecké povstání, se Velká Británie pustila do řešení problému.

Britský lord Runciman. (2)

Kromě obavy z válečného požáru měla další dva argumenty. Jedním byly výsledky mise lorda Runcimana z léta 1938. Zde se hovořilo o nemožnosti dlouhodobého soužití Čechů s Němci. Mimo jiné navrhovala řešení – odstoupení území Německu. Dalším byl pravděpodobně poměrně problematický pohled na přístup Československa k hrozně bolševismu. Republika jednak měla diplomatické vztahy se SSSR. Dokonce spojeneckou smlouvu. Tolerovala působení komunistů ve státě. To se projevilo například v rámci náboru dobrovolníků pro interbrigády ve Španělsku. Komunisté zasedali v Národním shromáždění. Britové četli šifrovanou korespondenci mezi komunistickou internacionálou a KSČ. Tento mix poznatků se potkával s Německou propagandou, označující R.Č.S. za „letadlovou loď Moskvy“. Kromě toho Francie dlouhodobě avizovala neochotu k vojenské pomoci svému spojenci. Britové se tedy pod vedením svého ministerského předsedy, Nevilla Chamberlaina, dohodli s Hitlerem na uspokojení jeho požadavků. Francie se k nim přidala. Světlo světa spatřila zmiňovaná britsko-francouzská nóta.

Britové s Francouzi předložili svoji nótu československé vládě již 19. září 1938. Vláda však nótu o den později odmítla. Možná pod dojmem z jejího tónu, se v naprostém utajení vydaly na cestu české korunovační klenoty z Prahy do Žiliny. Jenže mocnosti ze svého záměru neustoupily. Naopak. Přešly doslova ke gangsterským metodám. O druhé hodině ranní 21.9.1938 předali francouzský a britský velvyslanec ostré ultimátum, tentokrát přímo prezidentu republiky Edvardu Benešovi. Kromě očekávaného vyjádření o neposkytnutí pomoci v případě války s Německem, obsahoval dokument ještě zcela jinou formulaci. Tentokrát vyhrožující přímo ztrátou práv našeho národa na samostatnou státnost. Číst takový text muselo být pro politika, věnující podstatnou část svého života budování vztahů se západními demokraciemi, neuvěřitelně ponižující. Pod tímto nátlakem se nakonec rozhodla vláda R.Č.S. požadavky přijmout. Rozsah odstoupení pohraničí udává tato formulace z vládního zápisu 21.9.1938: „…má býti Německu odstoupeno určité území, oblasti, jež mají přes 50 % německého obyvatelstva. Zda bude jednotkou soudní či politický okres, není dosud známo, v návrhu užívá se termínu distrikty. V odstavci třetím návrhu se praví, že úprava hranic má se díti na podkladě etnografickém, ale možno přihlížeti i k jiným okolnostem.“. Tragickou novinu oznámil národu rozhlasem populární herec Zdeněk Štěpánek. Zdrcený obsahem prohlášení, nebyl schopen předložený text ani dočíst.

Podíl obyvatelstva německé národnosti v soudních okresech českých zemí podle sčítání lidu roku 1930. (3)

Kapitulační krok měl nedozírné důsledky. Československo především zcela ztratilo vliv na další dění. Do té chvíle mohlo alespoň nějak vyjednávat. Přijetí požadavků legitimizovalo především postup Velké Británie. Ta se dostala do pozice toho, kdo vyjednává v zájmu republiky. Ovšem „o nás, bez nás“, což se plně projevilo o týden později. Ani následná mobilizace na tom nemohla už nic změnit. Sudetští Němci získali velkou morální posilu. Kromě toho nečekaný ústup vlády přivedl na scénu další hráče z tábora nepřátel. Maďarsko a především Polsko. Severní soused pak o několik dní později sehrál ono pověstné závaží na misce vah.

Hraničáři se mohli spolehnout na legendární LK vz.26 (4)

Pro ozbrojené sbory republiky bojující několik dní v českém pohraničí to znamenalo šok. Na určitých úsecích vypukl chaos způsobený naprosto nejasnou situací. Nadřízené orgány zesílily tlak na uposlechnutí rozkazů o zákazu používání zbraní. Některé útvary četnictva s SOS nedokázaly odhadnout, jak se zachovat. Docházelo k odzbrojování jednotek. V lepším případě bez zajetí. Někdy se strany dohodly jen na předání pozic, přičemž ČS oddílům bylo umožněn ústup do vnitrozemí. Na stranu sudetských Němců se začaly přidávat i někteří představitelé státní správy, do té doby projevující alespoň určitou loajalitu republice, například okresní hejtmani.  Část území ztracených právě v tomto období se později podařilo získat zpět za asistence armády. Někde už moc republiky obnovena nebyla až do roku 1945. Kapitulace ovšem nepřinesla žádné uklidnění. Naopak. 22.září došlo ke kulminaci bojů s velkým počtem ztrát. Později bude nazván „Černým čtvrtkem“ československých hraničářů.

Jeden z pomníků, připomínající padlé z „černého čtvrtku“. (5)

Ve vnitrozemí se zatím demonstruje. Vláda podává demisi. Do čela státního aparátu nastupuje armádní generál Syrový. Lid jásá. Netuší, že je nastrčenou figurkou. A dochází ke zvratu. Oběť Československa už Hitlerovi nestačí. Jednání Chamberlaina krachují. Republika vyhlašuje očekávanou mobilizaci, která přináší dočasnou úlevu těžce zkoušeným obráncům hranic. Nadšení bude trvat jen týden….

Fotografie:

*1- https://en.wikipedia.org/wiki/Neville_Chamberlain#/media/File:Bundesarchiv_Bild_183-H12967,_M%C3%BCnchener_Abkommen,_Chamberlain.jpg
*2 - https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Portrait_of_Walter_Runciman,_1st_Viscount_Runciman_of_Doxford.jpg
*3 - https://cs.wikipedia.org/wiki/Runcimanova_mise#/media/File:Sudetendeutsche.png
*4-  Codyprint, Radan Lášek
*5 - https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Soubor:Text_na_pam%C3%A1tn%C3%ADku_p%C5%99%C3%ADslu%C5%A1n%C3%ADk%C5%AF_finan%C4%8Dn%C3%AD_str%C3%A1%C5%BEe.JPG

Zdroje:

Miloslav Sviták, KRVAVÁ HRANICE ZÁPADNÍCH A JIŽNÍCH ČECH NA PODZIM 1938,2017
https://www.fronta.cz/dokument/zaznam-jednani-cs-vlady-21-zari-1938-prijeti-anglo-francouzskeho-ultimata
https://rok1938.webnode.cz/realita/sled-udalosti/
http://www.vhu.cz/cerny-den-hranicaru-22-zari-1938/  

 

---

Tagy:

1938 ČS armáda Historie Kapitulace Mnichovská dohoda Mobilizace

---

Podobné články: