Můj Svatováclavský pochod 2019.

Přibližná doba čtení: min.

01.12.2019 Martin Marek Společnost

Jak to dopadne, když se muž, jehož věk je ještě “..cet” ale brzo bude “...sát”, rozhodne zkusit, zda ještě nepatří do starého železa? Třeba tak, že na sebe hodí uniformu, batoh a vyrazí na svatováclavský pochod. A to byl přesně můj případ. Na sociálních sítích jsem si všiml, že pochod pořádá 42. mechanizovaný prapor „Svatováclavský". Po kratším váhání jsem si zvolil trasu 38 km při časovém limitu deset hodin. Přece jen jsem to ještě nikdy nešel, tak jsem nechtěl skončit někde na půl cesty. Na druhou stranu to nemělo byt jednoduché. Poslal jsem přihlášku. Zaplatil startovné a čekal.

Tábor pro účastníky pochodu. (1)

Dostatek vody byl základ. (2)

Svatý Václav 2019 vyšel na sobotu. V pátek odpoledne jsem políbil manželku a vyrazil na polní letiště Všechov u Tábora. Tam jsem ve vojenském ležení pořadatelů pochodu přečkal noc. Dali si skutečně záležet. Moderní stany. Mobilní sociální zařízení. Docela komfort. Vyrovnaná technika potvrzovala, že organizátoři opravdu nic nepodcenili.

Za ranního chladu se kvalitní bunda rozhodně vyplatila. (3)

Probouzející den dával tušit hezké počasí. Plocha letiště se postupně plnila dalšími účastníky. Dokonce bylo možné zahlédnout i čtyřnohé miláčky některých. Patřičně oblečen a vystrojen jsem očekával netrpělivě start. Vojenský kaplan přednesl modlitbu. Pak odstartovala první vlna, přesněji v 8:00.

Chvíli před oficiálním zahájením akce. (4)

Po prvních deseti kilometrech jsem dorazil na kontrolní stanoviště. Vojáci mi do evidenčního listu obtiskli příslušné razítko. Následoval krátký odpočinek, doplnění tekutin vodou. Posílení iontovým nápojem. Pak znova na trať. Časový limit bylo potřeba dodržet. Tohle se opakovalo ještě dvakrát. Vládla dobrá nálada. Počasí se povedlo. Všude spousta milých lidí.

Šlapu, až se ze mě kouří. (5)

Z počátku se mi dařilo ujít kilometr zhruba za deset minut. Postupně jsem ovšem zpomaloval až zhruba na čtvrthodinu. Nakonec jsem vyrazil na posledních osm kilometrů. Byly pro mě asi nejtěžší, protože jsem si na jednom úseku trochu poranil pravou nohu. To mi však nezabránilo natočit krátkou zdravici ve formě klipu. Kýžený cíl jsem nakonec dosáhl s rezervou čtyřiceti minut.

A jsem na místě. (6)

Následoval odpočinek na místě, respektive čekání na příjezd vojenské Tatry. Ta svážela účastníky tras 10 a 38 km. Dojezd na polní letiště zabral bezmála hodinu, tedy zhruba stejný čas jako čekání. Úspěšně dokončivší chodci obdrželi osobní certifikát o absolvování pochodu, včetně malého dárku v podobě lahve s logem praporu.

Skupina oceněných hrdě svírající certifikáty. (7)

Zájemci se mohli společně vyfotografovat.  Zlatým hřebem se stalo občerstvení ve formě tradičního vojenského gulášku. Jen co mi skončil v žaludku, vyměnil jsem si boty a vyrazil za volantem k domovu. Byl jsem sice unavený jako pes. Hřálo mě však potěšení, že jsem svoji výzvu úspěšně zvládnul.

Jako vzpomínku na pochod jsem vyprodukoval následující video klip.

Poděkování za organizaci a poskytnutí větší části fotografií pro klip a článek patří 42. mechanizovanému praporu „Svatováclavskému" AČR, především pak panu nadrotmistru Petru Agdanskému.

Fotografie:

*1-4,6 Martin Marek

*5 a 7 42. mechanizovaný prapor "Svatováclavský" http://www.42mpr.army.cz/

---

Tagy:

42. mechanizovaný prapor „Svatováclavský" AČR Společnost Svatováclavský pochod 2019 Svatý Václav

---

Podobné články: