Polská Svatokřížská brigáda osvobozovala jižní Plzeňsko

Přibližná doba čtení: min.

01.05.2017 Martin Marek Historie

Historie našeho národa je neodmyslitelně propojena s osudy našich sousedů. Ať již v negativním nebo pozitivním slova smyslu. Aniž si to uvědomujeme, snad nejzásadnější vztahy jsme vždy měli s bratrským národem polským. Kromě společného slovanského původu existovala období, kdy země české a polské koruny byly propojeny vládnoucími dynastiemi. Naši vojáci bojovali bok po boku proti společným nepřátelům. A přesto se posledních téměř sto let zapomnělo na to dobré a jsme dnes spíše ve fázi odcizování. Počátek je možná ve sporu o Těšínsko bezprostředně po skončení Velké Války. Poláci to pak Čechům osladili o dvacet let později na podzim 1938. Nejprve často zmiňovanou „dýkou“ do zad v době tzv. „sudetské krize“. Následovala šarvátka na severu západního Slovenska, končící zabráním části slovenského území. Čeští vojenští dobrovolníci se sice zúčastnili obrany Polska v září 1939, ovšem tehdy samostatní Slováci naopak v drtivé většině stáli na straně agresora. Válka vzájemnou animozitu utlumila. Začalo se dokonce hovořit o konfederaci. Jenže pak přišel nález v Katyni a cesta našich národů se začala rozdělovat s ohledem na politické směřování. Kritický okamžik nastal v květnu 1945. Opět se rozhořel spor o Těšínsko. K hranicím se začaly přesouvat vojenské útvary obou republik. Zásah sovětů situaci uklidnil. A od té doby panuje mezi oběma národy rezervovaný vztah. Výsledkem toho je, řekněme určité „zamlžení“ účasti polských vojáků na osvobození Československa od hitlerovských okupantů. Příkladem takového opomenutí je veřejnosti málo známá bojová činnost Svatokřížské brigády ze svazku Národních ozbrojených sil (NSZ) nedaleko Plzně.

Znak Svatokřížské brigády na poštovní známce odborového hnutí "SOLIDARITA". (1)

O jakou jednotku se jednalo a kde se na západě Čech objevila? Polská armáda byla jako celek prakticky zničena na podzim 1939. Nejprve čelila útoku Německa, aby nakonec stála proti dalšímu nepříteli z východu - Rudé armádě. Část vojáků unikla do exilu. Ostatní přeživší zbytky polských útvarů přešly na partyzánský způsob boje. Podařilo se jim ovládnout poměrně velké území, které zůstávalo zcela mimo kontrolu okupantů ještě dlouho po oficiálním skončení polské kampaně. Jedním z takových míst byla oblast v okolí města Kielce – Svatokřížské hory. Pro neznalé geografie je to přibližně v polovině cesty cesty mezi Varšavou a Krakovem. Zde docházelo k intenzivním bojům. Němci se do tamějších lesů odvažovali jen ve větších skupinách. Právě z tohoto kraje pocházela jednotka používající jméno území ve svém názvu. Byla součástí Národních ozbrojených sil (NSZ).

Svatokřížská brigáda při slavnostním pochodu. (2)

Jednalo se o partyzánské oddíly napojené na předválečnou národní pravici. Tyto jednotky většinou uznávaly londýnskou exilovou vládu. Spolupracovaly s hlavní odbojovou silou - Zemskou armádou (Armia Krajowa). Navzdory tomu si v některých záležitostech udržovaly ideologickou a politickou autonomii. Hlavní rozdíl se týkal především ve vnímání Sovětů. Zatímco Zemská armáda, musela alespoň formálně respektovat skutečnost, že jsou Sověti „spojenci naších spojenců“, Národní ozbrojené síly prosazovaly myšlenku „dvou smrtelných nepřátel“. Němců a Sovětského svazu. Oba je považovala za stejné ohrožení národní podstaty polského státu. V praxi to vedlo k tomu, že s komunistickými partyzány zacházeli stejně krutě jako s Němci. Tím se stali zcela nepřijatelnými pro sověty. Jejich případný kontakt s Rudou armádou představoval jednoznačné riziko likvidace. Snadno dokázali odhadnout, co by je za odměnu čekalo. V lepším případě gulag. V horším smrt. Když se na začátku roku 1945 začala německá fronta hroutit pod náporem sovětské ofenzívy, nastala kritická situace. Na poslední chvíli padlo rozhodnutí, že je lepší přežít, i za cenu dočasné dohody s Němci. Brigáda se dostala za frontovou linii a začala její podivuhodná cesta přes západní Polsko, bývalé československé pohraničí a území Protektorátu „Čechy a Morava“.

Mapka s cestou brigády na západ Čech a do exilu. (3)

Chaos vyvolaný tisíci ustupujících vojáků a davy uprchlíků jim jen pomohl. Dohody uzavírané postupně s lokálními německými veliteli umožňovaly jednotce přesun nepřátelským územím. Překvapivě s veškerými zbraněmi. Němci možná chtěli využít vstřícnosti k Polákům jako žolíka při vyjednávaní se západními spojenci, ovšem pro Svatokřížskou brigádu to nebylo podstatné. Jejím cílem bylo za každou cenu dojít na území ovládané Brity nebo Američany. Díky tomu brigáda došla až na jižní Plzeňsko, tak daleko od své rodné vlasti. Už sama odpověď na první otázku naznačuje, proč se o brigádě tolik let téměř nemluvilo. Důvodů je hned několik. V období před únorem 1948 v tom zcela jistě hrála roli hořkost z podzimu 1938 i vlastní zklamání. Stateční Poláci se bránili a my ne. V době vlády jedné strany byla existence Svatokřížské brigády území Československa prostě potlačena z ideových důvodů.

Poláci pochodují skrz Čechy na západ. (4)

Na začátku května se brigáda přiblížila ke svému cíli. Byly jím rychle postupující jednotky americké 3. armády pod vedením legendárního generála George S. Pattona. V té chvíli velení brigády přistupuje na další osudové rozhodnutí – ukončit dohodnutý klid „zbraní“. 5.5.1945 se od zajatého příslušníka SS dozvěděli o existenci ženského koncentračního tábora v Holýšově, jen pár kilometrů od jejich pozice. Úmysly Němců zlikvidovat tábor v případě příchodu spojenců přiměly Poláky k okamžité akci. Během několika hodin byl tábor osvobozen. Posádka z řad SS buď padla nebo se stala zajatci. K osvobození došlo doslova na poslední chvíli. U vězeňských baráků již byly připraveny hořlaviny, které měly být na rozkaz zapáleny. V budovách by našlo smrt více než tisíc žen z různých koutů Evropy. Čtyři sta Francouzek, dvěstěosmdesát židovek, 167 polek, Češky, Nizozemky, Belgičanky, Rumunky, Jugoslávky a další. Útok příslušníků Svatokřížské brigády jim zcela jistě zachránil život. Tím ovšem činnost brigády neskončila. Pokračovala v boji. Zúčastnila se dalších válečných operací na Plzeňsku, v okolí Holýšova a Všekar. Napadala německé jednotky. Brala zajatce. Osvobodila další vězně. 6. května 1945 se brigáda konečně potkala s Američany. Za svoji pomoc spojencům získali její příslušníci právo nosit znak americké 2.pěší divize „Indian Head“.

Budova koncentračního tábor v Holýšově s francouzskými ženami po osvobození. (5)

Osvobozené vězeňkyně. (6)

Konec války bohužel neznamenal pro tento polský útvar vytoužený klid a návrat domů. Jako ideově „závadní“ nepřátelé dostali punc „polských fašistů“ o které jevili Sověti eminentní zájem. Generál Patton důrazně odmítal opakované sovětské žádosti o jejich vydání. Brigáda musela odejít do americké okupační zóny v Německu. Z tisícovky statečných vlastenců se stali psanci. Podařilo se jim sice uniknout osudu, který čekal většinu polských nekomunistických partyzánů, jako popravy, mučení nebo život pod neustálým dohledem Státní bezpečnosti. Čekal je však dlouhý život v exilu. Většina se již do Polska za svého života nikdy nepodívala.

Příslušnici brigády, muž vpravo již se znakem US 2.pěší divize. (7)

Pamětní deska věnovaná Svatokřížské brigádě v Holýšově. (8)

Krok k zaplnění jednoho z bílých míst dějin česko-polských vztahů v průběhu druhé světové války udělal v roce 2015 Vojenský Historický Ústav vydáním knihy historika Jiřího Friedla „Vojáci – psanci“. Publikace detailně rozebírá cestu brigády skrz Čechy a Moravu včetně reakcí místního obyvatelstva. Vyhrocený antisovětský postoj jednotky byl pro Čechy vesměs nepochopitelný. Stejně tak některé politické názory a chování polských vojáků. To vše vedlo k rostoucímu napětí obyvatel vůči Svatokřížské brigádě, které se odrazilo i do vztahů s československými úřady po skončení války.

V roce 2015 se plzeňských slavností svobody zúčastnila také jednotka připomínající Svatokřížskou brigádu při aktu u pomníku 16. obrněné divize US armády v Plzni. Ačkoli měli její příslušníci nepopiratelný podíl na boji proti hitlerovskému Německu a na osvobození části československého území, nezazněla v průběhu aktu polská hymna. Polští bratři nebyli ani výrazněji zmíněni. Toto opomenutí organizátorů bylo poměrně nešťastné. Pokusme se nyní po mnoha letech napravit to, co bylo z politických důvodů zamlčováno.