RECENZE: KRVAVÁ HRANICE ZÁPADNÍCH A JIŽNÍCH ČECH NA PODZIM 1938

Přibližná doba čtení: min.

11.09.2017 Martin Marek Historie

Publikace Miloslava Svitáka mapuje události od 12. září 1938 do 11. října 1938 pohledem zpravodajského oddělení I. sboru. Popisuje velmi kritický okamžik naší státnosti. Sleduje den po dni vývoj v oblasti západních a jižních Čech, především konflikty mezi čs. ozbrojenými sbory a sudetoněmeckými ordnery (Sudetoněmeckým Freikorpsem). Toto zaměření dává knize podtitul: "Incidenty mezi čs. jednotkami a henleinovci“. Čerpá z archivních materiálů, mnohdy ještě nepublikovaných. Kombinací vlastního textu, přepisů hlášení a přetiskem novinových zpráv se čtenáři dostává do rukou souhrnný materiál dokumentární povahy, který ovšem neztrácí čtivost. Zajímavé fotografie celkový dojem podtrhují. Nechybí přetisky dobových map. Jejich vypovídací schopnost je někdy omezena velikostí. Autor doplnil text poznámkovým aparátem s upřesňujícími daty nebo odkazy na zdroje informací. Zpracování publikace je kvalitní. Přebal z tvrdého papíru černé barvy dává vyniknout písmu v červené barvě písma – barvě krve, přičemž jeho titulní straně vévodí litinový znak republiky, jaký byl na pohraničních sloupech až do likvidace státu v jarních měsících roku 1939.

Obálka knihy M.Svitáka.

Popisná část začíná symbolicky 12.9.1938. V tento den pronesl Adolf Hitler projev, po němž vypuká první část sudetoněmeckého povstání v českém pohraničí. Následuje popis konfliktů včetně výčtu obětí. Během černého úterý tedy 13.9.1938 se několik příhraničních okresů zcela vymknulo kontrole ČS státní moci. Čtenáři se před očima rozvíjí drama prvních krvavých srážek. Začnou se plnit záznamy o raněných a mrtvých. Po několika přečtených stranách dochází ke zjištění, že střety byly jen pověstným vrcholem ledovce. Může vidět rozsáhlý rozpad státní správy. Za ním nestál nikdo jiný než občané německé národnosti. Místní samosprávy, úřady, pošty. Tam všude se loajalita ke státu stávala vynucenou. Mnozí představitelé úřední moci se sami zapojili do vypuknuvšího povstání. Ozbrojené sbory bránící suverenitu republiky se tak ocitly bez nadsázky na území plném nepřátel. Publikace podtrhává komplikovanost tehdejší situace, dnes často vykládané černobílým způsobem.

Kombinace textu a novinových zpráv.

Zcela zásadně také demaskuje plytký přístup politické reprezentace. Především ministerstva vnitra. Pod tlakem hlubokých obav byly jednotkám družstvům SOS, četnictvu i finanční stráži vydávány prakticky nesmyslné rozkazy. Jejich dikce dramaticky paralyzovala ozbrojené sbory což dál prohlubovalo kritickou situaci a posilovalo naopak henleinovce. Morálka příslušníků jednotlivých složek se tím značně podlomila. Vyhlášené stanné právo bylo fakticky jen formálním aktem. Československo dle doložených informací nedělalo mnoho pro skutečné udržení státní moci v pohraničních oblastech. Jednotky se bránily jen v případě přímého napadení. Teprve příchod vojenských asistenčních oddílů přinesl částečný zvrat. Podařilo se obnovit pořádek. Mnohdy za nasazení tanků nebo obrněných vozidel. Díky tomu ztratilo úvodní povstání dech. Začalo se hroutit. Spolu s tím vypukl oboustranný exodus obyvatelstva. Do Německa utíkali sudetští Němci. Naopak do vnitrozemí Češi, židé a republice věrní Němci. Pod ochranná křídla říše se unikly hlavní postavy SDP, jako Konrád Henlein či K.H. Frank. S ohledem na zákaz použití zbraní nedaleko hranic však zůstaly některé enklávy v moci ordnerů až do Mnichovské dohody, byť armáda měla prostředky na jejich získání zpět.

Text s poznámkovým aparátem a přepisem hlášení.

Stránky s daty k obětem střetů.

Publikace poukazuje na fakt, že potlačení povstání zesílilo nepřátelskou propagandu. Na mezinárodní úrovni pro ospravedlnění agrese vůči sousednímu státu. Vnitro německou – bylo potřeba vyvolat nenávist říšských Němců k R.Č.S. I na Němce v republice. Aby se zvýšila jejich radikalizace. Především na ty, kteří ještě sloužili v armádě nebo dalších složkách. Příslušníci SOS byli vyzýváni k dezerci včetně kulometů. Vojáci k nenastoupení služby. K obojímu začalo skutečně docházet. Nejtragičtějším příkladem vlivu takové propagandy se stal případ vojína 1. roty cyklistického praporu 1 ze Slaného, Franze Ludwiga (str. 72). Jako člen vojenského asistenčního oddílu v dnešní Krajkové provedl překvapivou akci, při níž pět vojáků usmrtil a další včetně jednoho civilisty zranil. Sám spáchal sebevraždu. Tato událost vedla k zásadní změně hlavního štábu branné moci v přístupu k vojákům německé národnosti. Samozřejmě jsou detailně vylíčeny události po zákazu sudetoněmecké strany a vzniku freikorpsu.

Zajímavé jsou pasáže popisující výslechy zajatých Němců nebo důvěrníků v pohraničí, především s ohledem na předpokládané datum útoku třetí říše na Československo – 1.10.1938 – což odpovídá skutečným plánům. Taktéž instrukce o modrých raketách, jimiž mělo německé vojsko informovat své soukmenovce v pohraničí o zahájení postupu je pozoruhodná. Stejně tak sílící informace o genocidě Němců v republice. Těm se snažil čelit především český tisk, ale celkově byla anti propaganda funkční jen na obyvatelstvo české národnosti.

Podrobné seznamy ztrát.

Kniha se přirozeně nemůže vyhnout okolnostem mobilizace a celkové atmosféře po 21.9.1938. Bohužel zde dojde čtenář k dalšímu poměrně smutnému zjištění. Britové se společně s Francouzi neštítili sáhnout ke gangsterským praktikám a vyhrožovat suverénnímu státu likvidací jeho samostatnosti. Státu přátelskému. Státu postavenému na principech demokracie. A dokonce v případě Francie vlastnímu spojenci (str. 121). Takové chování spojeneckých zemí vůči nám snad snese srovnání pouze s dvacátým prvním srpnem 1968, kdy byly pod namířenými samopaly sovětských výsadkářů unášeni ze země legitimní představitelé Československa. Tím to ovšem nekončí. Z dalších řádků je patrné něco horšího. Politická reprezentace republiky sama o sobě nebyla ochotna republiku bránit. Po přijetí britsko-francouzského plánu a mohutné vlně demonstrací došlo sice k vytvoření úřednické vlády, jenže ta byla svojí povahou spíše loutková. Lid volal po generálu Syrovém, jehož dle interpretace v knize ve skutečnosti znal jen z připravených rozhlasových projevů a okázalých fotografií v barevných časopisech. V protikladu je uvedena osobnost podplukovníka Metoděje Pleského. Promlouval na demonstracích. Veřejně kritizoval Syrového. Nakonec se musel pod pohrůžkou zatčení stáhnout do ústraní. Zajímavý pohled je též na vlastní mobilizaci. Čtenář získá dojem, že za jejím vyhlášením mohly stát hned tři důvody. Ten první je nesprávné pochopení doporučení západních spojenců. ČS strana si ho vyložila jako první krok ke změně politiky appeasementu, což jak dnes víme, byl omyl. Druhým byla potřeba eliminovat riziko nových masových demonstrací v případě další kapitulace.  Povolání záložníků zcela jistě otupilo lidový odpor, jelikož se dostali pod kontrolu v armádě. A posledním byl požadavek mocenské stability při takovém zásadním otřesu, jímž byla očekávaná ztráta území. Političtí představitelé asi nedokázali odhadnout, jak hluboké ústupky jim budou nadiktovány západními mocnostmi. Porcování pomyslného medvěda nakonec překročilo všechna očekávání. Z doložených fakt je cítit jejich rezignace na zachování masarykovského odkazu a státní celistvosti. Ukázali tak všem, že za Československo nestálo bojovat. O boj měl zájem běžný občan. Nikoliv politik. Podobnou paralelu můžeme vysledovat také v chování dnešní politické reprezentace. Tragický dopad rozhodnutí z konce září 1938 na morálku našeho národa se přenáší generacemi. Navzdory časovému odstupu je to stále vyhrocené společenské téma.

Pozorného čtenáře zaujme ještě jedna pasáž. Tyká se změny postoje ČS armády po vyhlášení branné pohotovosti státu. Především získalo pod přímý vliv prapory SOS. Změna vedení se promítla do radikálního obratu postupu vůči ordnerským bojůvkám. Na krátkou chvíli skočilo období politicky alibistických instrukci. Z druhé strany se ovšem vojsko prioritně změřilo na hlavní obranné postavení. Začalo stahování posilových prostředků z pohraničí. Vyjma asistenčních oddílů, které byly vyčleněny už od začátku. Armáda nechtěla plýtvat bojový potenciál útvarů na území plném nepřátel. SOS, četnictvo a finanční stráž tak opět nesly hlavní tíhu střetů, tentokrát s organizovaným sudetoněmeckým freikorpsem. Pozoruhodné jsou též úvahy ohledně možnosti vystěhování poněmčených obcí za hlavním obranným postavením. Dle publikace se tím například štáb armádního generála Sergeje Vojcechovského začal vážně zabývat.

Rozsáhlé přepisy zpravodajských hlášení.

Závěrečné části jsou věnovány událostem po mnichovské dohodě. Z textu si lze například odvodit, že vláda přistoupila k cenzuře zveřejňovaných informací. Skandální výsledky konference pro R.Č.S. byly tentokrát obyvatelstvu vyložené dávkovány. Především z obavy před podobným vývojem jako po první kapitulaci z 21.9.1938. Zde se shledáváme s dalším zajímavým dojmem. Vyloženě vzniká kontrast mezi benevolentním přístupem státní moci k Němcům a daleko přísnějšímu postupem vůči českému občanstvu. Jedna ze závěrečných kapitol se podrobně věnuje odstupování pohraničí. Samozřejmě se nevyhýbá dvěma doloženým faktům. Davovému vítání říšské moci a exodu českého obyvatelstva, prchajícího do vnitrozemí okusované republiky. Jedna celá kapitola je věnována ztrátám ozbrojených složek a civilistů. Obsahuje jmenný výčet. Knihu uzavírají podpůrné informace. Především přehled změn názvů obcí po roce 1945. Dále seznam zkratek a pramenů.

Popisovaná kniha Miloslava Svitáka fanoušky novodobé historie české země rozhodně nezklame. 272 stran obsahuje velkou porci zajímavých faktů včetně mnohdy opomíjených skutečností. Investice necelých tři sta korun do tohoto titulu se vyplatí. Dostanete tak do rukou důstojný titul do Vaší knihovny.

Fotografie převzaty z recenzované publikace se svolením autora.

---

Tagy:

1938 Historie

---

Podobné články: