Bronzová medaile Hrdina SSSR kapitán Otakar Jaroš

Přibližná doba čtení: min.

07.03.2024 Martin Marek Numismatika

Každoročně si osmého března připomínáme jednu z přelomových událostí boje za obnovení Československa – bitvu o Sokolovo. Příslušníci 1. čs. samostatného praporu v SSSR zde prošli 8.3.1943 bojovým křtem na východní frontě. Jejich úkolem bylo zajistit obrannou linii na řece Mži jižně od města Charkov. Velitel praporu Ludvík Svoboda se rozhodl vysunout jednu posílenou rotu za řeku, právě do vesnice Sokolovo. Ke splnění bojového úkolu se přihlásil velitel první roty, nadporučík Otakar Jaroš. Další průběh bojů je poměrně znám. Po několika menších střetech s Němci při průzkumu došlo uvedeného osmého března k útoku německých sil na vesnici. Následný houževnatý boj rozhodla přesila nepřátel. V bitvě doslova dům od domu padlo mnoho našich. Posledním centrem odporu se stal kostel, kde zbývající ČS vojáci zaujali kruhovou obranu. Zde s největší pravděpodobností položil život sám velitel roty, Otakar Jaroš.

Replika německého těžkého tanku Tiger přejíždí protitankový kanón obránců Sokolova ve filmu Otakara Vávry (1)

Kapitán in memoriam Otakar Jaroš byl československý důstojník, účastník zahraničního odboje. Narodil se v Lounech 1. srpna 1912 do rodiny strojvůdce rakousko-uherských státních drah Františka Jaroše a jeho manželky Anny, za svobodna Konopáskové. Celé dětství ale prožil v Mělníku, kam se rodina přestěhovala, když mu bylo 9 měsíců. Po vychození základní školy studoval na reálném gymnáziu v domovském městě. Později přestoupil do Prahy na Vyšší elektrotechnickou školu, kterou úspěšně absolvoval v roce 1934. V témže roce nastoupil prvního října prezenční vojenskou službu. Pravděpodobně díky vzdělání ho zařadili k telegrafnímu praporu 3 v Trnavě. Využil příležitosti ke zvýšení kvalifikace studiem školy pro důstojníky v záloze. Jeho další cesta vedla na Vojenskou akademii v Hranicích, kterou úspěšně dokončil 29. srpna 1937 v hodnosti poručíka telegrafního vojska. K tomu měl mimo jiné výborné fyzické předpoklady. Aktivně sportoval, chodil do Skautu i Sokola. Byl opravdovým vlastencem. V prostředí ČS branné moci se vypracoval na velitele čety 4. roty u telegrafického praporu 4 v Prešově. Rozbití republiky v březnu 1939 znamenalo pro Jaroše dočasný odchod do civilu. Pracoval jako úředník na náchodské poště. Nakonec se mu podařilo ilegálně překročit hranice do Polska. Vstoupil do formujícího se ČS legionu. Po zhroucení polské obrany uvázl v sovětské internaci. Ještě před začátkem operace Barbarossa – hitlerovské invaze do SSSR – zahájil v Moskvě přípravu pro zpravodajskou činnost na Slovensku. K vysazení skupiny vlivem vypuknutí války již nedošlo. Z Moskvy se zanedlouho vrátil k ostatním Čechoslovákům internovaným v Orankách. Jeho dalším působištěm byl Buzuluk, kde docházelo k formování československé jednotky na východní frontě. Zde nejprve velel první výcvikové rotě. Posléze vyučoval v poddůstojnické škole. Na frontu odjel s 1. československým samostatným polním praporem v SSSR opět jako velitel 1. roty. Život Otakara Jaroše vyhasl v boji proti německé přesile večer 8. března 1943. Hrdinná obrana Sokolova mu vynesla smutný primát, když jako první cizinec od začátku druhé světové války obdržel posmrtně titul hrdiny Sovětského svazu. Ještě za probíhajícího konfliktu nesla jeho jméno bojová vozidla našich tankistů, jako samohybné dělo SU – 85 nebo jeden z tanků T-34/76. Následně byla Jarošova památka propagandisticky vytěžena komunistickou mocí. Mnohdy značně pokrouceně. Dostal se do knih, jsou po něm pojmenovány ulice a stal se předlohou pro různá umělecká díla, například sochy, poštovní známky, plakety, medaile a podobně. Změna společenských poměrů v naší zemi se podstaty jeho odkazu významněji nedotkla. Historikům se však podařilo uvézt mnohá fakta týkající se osobnosti Otakara Jaroše na pravou míru.

Otakar Jaroš při výcviku v SSSR (2)

Na sklonku 2023 jsem získal do sbírky dva kusy bronzové medaile Hrdina SSSR kapitán Otakar Jaroš. Podle dostupných informací pochází z autorské dílny sochaře a medailéra Jiřího Prádlera (24. dubna 1929 Sezemice – 30. června 1993 Praha). Jiří prádler byl žákem Otakara Španiela. Jeho tvorba probíhala v období totality, z čehož plyne zaměření části jeho děl na témata daná společenskými poměry. Na počátku osmdesátých let dvacátého století obdržel několik ocenění jako Státní cenu Klementa Gottwalda a Cenu Víta nejedlého. Od roku 1982 užíval titul zasloužilý umělec.

Averzy medailí z mé sbírky (3)

Averz mnou vlastněných medailí ztvárňuje Otakara Jaroše z profilu v uniformě se zimními doplňky, tj. ušanka a kožešinový límec. Postavu lemuje v polokruhu opis kapitálkami „HRDINA SSSR KAPITÁN OTAKAR JAROŠ“. Na pravé straně se u krku postavy nachází signatura autora ve formě iniciál JP (Jiří Prádler). Tvar písmen včetně velikosti je na medailích odlišný, pravděpodobně podle roku vydání dané emise. Z dalších zdrojů jsem vypátral, že písmena na některých kusech doplňovala číslice 57, což by mohl být rok vzniku 1957.

Srovnání averzů s iniciálami medailéra s číslem i bez čísla a nahrazením hvězdou hrdiny SSSR (4)

Naprosto stejný motiv najdeme na pamětní desce Otakara Jaroše umístěné na jeho rodném domě v Lounech. Existuje ještě další varianta, kde je opis zredukován na „KAPITÁN OTAKAR JAROŠ“, přičemž chybí iniciály autora a na jejich místě je plasticky ztvárněna Zlatá hvězda hrdiny SSSR. Podle reverzu by se mělo jednat o emisi z roku 1968 u příležitosti 25 let od bitvy u Sokolova. Také pamětní deska na rodném domě O.Jaroše v Lounech využívá stejné ztvárnění. Aby toho nebylo málo, našel jsem totožný motiv – postava a opis – u medaile za dálkový pochod Svazarmu přes Krkonoše z roku 1975. Jak je vidět, výchozí práce autora sloužila pro různé účely.

Reverzy mých medailí (5)

Reverz medaile vykazuje o něco pestřejší variabilitu než averz. Mnou vlastněné jsou rozdílné. První medaile – Uprostřed plochy se nachází ztvárnění městského znaku Loun, doplněného opisem „CENA MĚSTA – MĚSTSKÝ NÁRODNÍ VÝBOR V LOUNECH“. U městského znaku je viditelná signatura medailéra JŠ. Zatím se mi ho nepodařilo identifikovat. Tato verze vnikla pro potřeby oslav patnáctého výročí osvobození v roce 1960. 8. května uvedeného roku proběhl slavnostní večer, kdy Městský národní výbor v Lounech udělil poprvé „Cenu města Loun“ (diplom a zmíněnou medaili) závodům, složkám a jednotlivcům, kteří se zasloužili o osvobození a rozvoj města. Druhá medaile – hlavním prvkem je pravoslavný uspenský kostel v Sokolově, pod nímž vidíme olivovou ratolest a rok 1943. Nad kostelem se nachází v polokruhu opis „VĚRNI ODKAZU SOKOLOVA“. Signatura autora není přítomna, odhaduji, že i v tomto případě se jedná o dílo Jiřího Prádlera. Vzhledem k tomu, že existuje stejný reverz, kde je rok 1943 doplněn ještě o rok 1958, může mnou vlastněný exemplář být chybou z výroby, nebo ještě jinou verzí. Další dohledané varianty reverzů jsou různé úrovně zpracování. Například ta z roku 1968 se odkazuje na dvacáté páté výročí bitvy, ústředním motivem je automat Špagin, doprovázený opisy a jednoduchou siluetou uspenského kostela.

Koláž různých reverzů (6)

Exempláře z mé sbírky jsou raženy z bronzu. Hmotnost rozdílná podle emise. Cena města Louny = 89,78 gramů, Věrni odkazu Sokolova = 76,74 g. Průměr osciluje mezi 59,83 mm a 61,5 mm. Ačkoli se pravděpodobně dodávaly v etuji z tvrzeného papíru případně i s věnováním, ty moje jsou bez krabiček. Jak dokazují zmíněné příklady, dílo Jiřího Prádlera využité na averzu se dočkalo několikanásobné recyklace. Medaile jako taková sloužila pro ocenění jednotlivců či kolektivů. V letech vlády komunistické strany to byla rozšířená forma odměňování ve společensko-sociální rovině. Podle reverzu lze identifikovat pro jakou příležitost byla upravena. Některé exempláře mají věnování vepsané přímo v etuji. Prodávat se tato medaile začala až jako sběratelský předmět. Její dnešní hodnota se odvíjí od stavu a zájmu daného sběratele. Přehled o tom, kdo, kdy a kolik kusů jednotlivých variant vzniklo nemám k dispozici a nedomnívám se, že se taková informace dá ještě dohledat. V aukcích nebo prodejních portálech se najdou ceny tohoto kusu v řádu několika stokorun.

Socha kpt. Jaroše, park u Masarykova kulturního domu, Mělník (7)

Odkaz Otakara Jaroše stále přítomný v naší veřejnosti. Se změnou společenských poměrů se vytratil zájem o jeho připomínání formou uměleckých děl. Pokud je mi známo, nebyla s jeho námětem vydána v posledních třiceti letech žádná poštovní známka, nedostal se na pamětní minci ČNB ani na nové emise pamětních medailí. Knižně se mu podrobněji věnoval historik Jiří Klůc ve své knize Otakar Jaroš – Příběh hrdiny od Sokolova z roku 2018. Zmínky o něm najdeme v novějších publikacích vydaných s námětem sokolovské bitvy. Není to však málo? Mám z toho dojem, že masivní komunistická propaganda znehodnotila to, čím pro nás Otakar Jaroš stále je. Symbolem vlastence, neváhajícího pro svoji zem obětovat to nejcennější, svůj život.